Jacques Charlet, finanční správce Francouzské Guayany, pomalu protíná pádlem hladinu řeky Maroni, která tvoří přirozenou hranici departementu se sousedním Surinamem. Na dně jeho člunu leží trička zabalená v igelitových pytlích, na nichž je velkými písmeny napsáno: „2002, wang tra money“, neboli „V roce 2002 změníme měnu“. Přestože oficiálním jazykem Guayany je francouzština, na 20 tisíc domorodců, kteří žijí na okraji amazonského pralesa podél 400 kilometrů dlouhé řeky, hovoří pouze nářečím taki-taki a většinou porozumí ještě indiánskému jazyku wayana. Trička a brožurky s francouzským textem, který hlásal, že také zde se bude počínaje lednem příštího roku platit eurem, musel proto Jacques Charlet poslat zpátky do Evropy a požádat francouzské úřady o speciální zásilku v taki-taki. S kýženým nákladem pak předposlední červencový týden vyrazil na „informační plavbu“ po Maroni. „Když řeknu euro, vesničané se na mě jen usmějí. Problém je, že dvě třetiny z nich neumějí číst ani psát. Bez osobního rozhovoru s lidmi jsou brožurky zbytečné,“ popsal Charlet „eurománii“ na severu Jižní Ameriky reportérovi deníku Le Monde.Obyvatelé zemí vzdálených od Francouzské Guayany čtyři časová pásma východním směrem v drtivé většině gramotní jsou a informace o přechodu 12 národních měn na jednu jedinou se k nim dostávají denně. O to víc vrásek jim však dělá zavedení eura do praxe.
Fakta, fakta, fakta
Tvrdá fakta jsou následující: euro začne obíhat po prostoru s 300…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
