Na dvou stranách jedné mince

Společnost je rozdělena. Významná skupina politiků hledí s odporem na intelektuály, kteří nějak veřejně vystupují, a přitom je podezírá, že chtějí získat moc bez demokratických voleb. Vzdělanci na oplátku obviňují politiky z arogance a z neschopnosti naslouchat hlasu veřejnosti. Na první pohled neřešitelný konflikt, který se opakuje několikrát do roka, dnes v boji o nezávislost televize. Přitom mezi extrémy existuje zlatá střední cesta, vyzkoušená v dobách prezidenta Masaryka.

Lid, který nevládne

Občanské protesty na obranu České televize jsou dobré už proto, že se konají. Společnost, léta vychovávaná ve slepé poslušnosti k vrchnosti, se emancipuje, ať už žádá cokoli. Přesto je na místě otázka, kde jsou v demokraciích meze takového protestu. Nemůže být zcela bez pravidel, alespoň pokud platí zprofanovaná, ale přesto pravdivá fráze, že demokracie není anarchie. Veřejnost dnes bojuje, aby zabránila konkrétnímu brutálnímu pokusu ODS ovládnout veřejnoprávní televizi. To je bezpochyby zcela legitimní. O svá místa se politici bát nemusí, protože volání po politických změnách, zejména po zrušení opoziční smlouvy, která takový atak umožnila, se ozývá zatím jen okrajově. Pokud se ale krize bude protahovat, mohou se požadavky radikalizovat. Svého času to již vyzkoušely iniciativy Impuls 99 a zejména Děkujeme, odejděte. První z nich skrytě a ta druhá zcela otevřeně volaly po výměně vládních garnitur, přitom obě přehlížely, že se to může stát jen…