Spisovatel Ludvík Vaculík nedávno v jednom fejetonu nazval dnešní dobu „diktaturou dogmatu soukromého vlastnictví“ (Lidové noviny, 13. února: Věci veřejné). Důvodem jeho rozhořčení byla privatizace Pražských vodovodů a kanalizací. „Toto z duše veřejné zařízení má teď být z náboženských důvodů kapitalismu prodáno některé z mezinárodních vodárenských společností, jež se o ně ucházejí s globální nestoudností,“ napsal doslova. Pražské vodovody, jak známo, koupila francouzská Vivendi za 6,1 miliardy korun. Nemálo Pražanů se proto obává, že se bude zdražovat, aby Vivendi získala svou investici zpět. Vaculíkovy úvahy o „veřejných zařízeních“, privatizaci a zisku však míří dál. Přímo si říkají o polemiku, neboť se na nich dá ukázat i něco obecnějšího.
Ředitelé a dělníci
Ludvík Vaculík o vodárnách míní, že „na rozdíl od telefonického problému tu nemůže vzniknout ani užitečná konkurence“. Nechme teď stranou, že existují také studny a že je má i řada obyvatel v okrajových částech Prahy. Na jinou debatu je také to, že distribuce vody - stejně jako elektřiny, plynu či tepla - není a nikdy nebyla přirozeným monopolem (jak se často tvrdí); zásahem státu nikdo jiný v tomto odvětví podnikat nemohl, a proto je dnes jen jeden dodavatel. Zajímavější je otázka, zda může být privatizace tohoto monopolu k něčemu dobrá. Vaculík v prodeji žádný užitek nevidí a vznáší svůj návrh: "Za řízení, provoz, údržbu i rozvoj toho zařízení ať dostanou ředitelé, úředníci a dělníci…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
