Šest týdnů po senátních a krajských volbách je vymalováno: Senát má nové vedení, v ustavujících se krajích už také panuje jasno o koalicích a do svých křesel usedají první hejtmané. Stalo se zvykem vyvozovat z voleb do Senátu a nově i do krajských sněmů kdovíjaké trendy v náladách voličstva. Malá volební účast ale tato hodnocení devalvuje. Větší smysl má sledovat trendy v chování politických stran a jejich vzájemné náklonnosti. Vždyť křesla čekají na rozdělení, ať už o jejich obsazení hlasoval jakkoli malý počet voličů.
Lesk a bída čtyřkoalice
I v novém složení zůstává Senát málo výrazným sdružením většinou málo výrazných straníků na nevděčnou práci. Je to dobře. Teď, kdy se nezdařilo ani napotřetí, snad už definitivně vyhasne představa horní komory plné zázračných solitérů a solitérek. Kde je taky v tak malé zemi brát? Před otázkou „Kde brát a nekrást“ stála i čtyřkoalice, která Senát ovládla. Má v něm devětatřicet křesel, s dvěma sympatizujícími nezávislými senátory dá dohromady většinu, a nikdo jí proto nemohl upírat právo na výběr šéfa Senátu. Volba padla na Petra Pitharta. V Pithartovi se vrací historicky první předseda a nemá cenu jej předem v jeho staronové roli zatracovat. Hned tu ale je i varovné znamení, které svědčí o jeho neutuchajícím pojetí politiky jako kýče: okázalost, s níž pro sebe tentokrát, když měl volbu v kapse,nehlasoval (tak, jako pro sebe hlasoval před čtyřmi roky). Při hezkém počasí zbude prostě Pithartovi vždycky čas…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
