0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura20. 2. 20006 minut

Abych utloukl čas

Sochař Jiří Jílek zemřel šestapadesátiletý v červnu 1981 po těžké nemoci, která jej sužovala skoro třicet let. Jeho věhlas nepřekročil hranice regionu, v němž se usadil po ukončení studií na pražské akademii. Ve vísce Sobotín v podhůří Jeseníků poblíž Šumperka žil s manželkou několik let v chudobě a relativním štěstí, narodily se jim tři děti, ale už před třicítkou začal pociťovat silné bolesti, vyvolané komplikovanou formou Bechtěrovovy choroby. Přes postupné ochrnování těla až do smrti pracoval a jeho sochy z valné části vyznívají jako vitalistická oslava života, plodnosti, zdraví a krásy. „Čím víc je moje kostra pokrentěná, tím víc mne těší dělat hezké panáky,“ říkal prý. Temnějším protikladem výtvarného díla je Jílkova literární pozůstalost, jež vedle básní a dopisů nečetným přátelům obsahuje i zhruba stostránkový fragment vzpomínek z počátku 70. let, kdy se jeho izolace prohloubila i vinou nastupující normalizace.

Ztracené ráje

Reklama

V knižním vydání Jílkových textů najdeme i reprodukce jeho kreseb a fotografie soch, jistě oduševnělých, procítěných a na osudu vyvzdorovaných, v kontextu soudobého umění však zřejmě příliš tradičních. Vyznívají lyricky, jsou prosté, srozumitelné a neříkají nic moc nového. Vzpomeneme si na Horejce či Guttfreunda, pomyslíme si, jak musí být pěkné dlabat si někde na venkově figury z lipového dřeva, ale tichou naléhavost jejich poselství ve světě dráždivých senzací nejspíš přeslechneme. Jenže smysl umění ve venkovských…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc