Poslanci v úterý přehlasovali prezidentovo veto, a tak lustrační zákon bude platit i po Novém roce 2001. Teoreticky navždy, prakticky do chvíle, než zákonodárci konečně schválí zákon o státní službě. Na to, aby člověk nad verdiktem sněmovny pociťoval rozpaky, nemusí být rovnou zapáleným obhájcem tajných fízlů, jejich udavačů, milicionářů a stranických tajemníků, zkrátka všech těch opor komunistického režimu, kterým bude norma dál teoreticky bránit v práci na vysokých místech státní správy. Lustrační zákon model 2000 je totiž paradoxně především projevem slabosti, špatného svědomí léčeného jednoduchými a - jak se celkem natvrdo ukázalo - neúčinnými recepty. Není to vítězství sebevědomé společnosti nad svou minulostí. Je to přesně naopak.
Z pěti let provizorium
Když někdejší Federální shromáždění před devíti lety poprvé rozhodovalo o tzv. lustračních zákonech, ovládaly sál emoce. V debatě, která trvala celý den, vystoupilo dvaasedmdesát poslanců, argumentovalo se osobními příběhy (Pavel Dostál líčil osud člověka, který na jediný den vstoupil do milicí, a to mu teď mělo zničit život), nepřípustností kolektivní viny a spoléháním se na estébácké kartotéky, odpůrci lustrací opouštěli před hlasováním hromadně sál. Vypjatá atmosféra naznačovala, že jde o zásadní věc, která pateticky řečeno na dlouho ovlivní povahu demokracie a při níž by názory obou stran měly být velmi pozorně vyslechnuty a zváženy. Šlo o zákon, k němuž se nikdo nemohl stavět chladně.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
