Před třemi týdny podepsal ministr obrany Vladimír Vetchý s ambasadorem USA Johnem Shattuckem smlouvu o spolupráci mezi českou a americkou armádou. „Je to velký úspěch,“ komentoval událost Vetchý. Z českého hlediska má nepochybně pravdu: dohoda znamená především tok peněz z pokladny Pentagonu na projekty zdejší armády. Polsko a Maďarsko ostatně stejnou smlouvu podepsaly už loni. Nicméně Vetchý tehdy po slavnostním podpisu dostal od zdejších novinářů otázku: Co český spojenec nabízí na oplátku Američanům? „Splácíme dluh tím,“ odpověděl ministr, „že pomáháme zemím, které se ucházejí o členství v Alianci, a účastníme se řady diplomatických a mírových misí.“ Stačí vzít ministra Vetchého za slovo. Jak jsme tedy, rok a půl po vstupu do Aliance, pomohli novým zájemcům o členství? Kolika diplomatických úspěchů jsme dosáhli?
Přímo nás tam cpaly
Odpověď závisí na tom, co kdo považuje za pomoc a za úspěch. Pro ministry Zemanovy vlády bylo diplomatickým úspěchem i to, že se jim obstrukcemi podařilo o pár hodin zdržet spojenecký úder proti Miloševičovi. Stejně tak zde byla za úspěch prohlašována Kavanova česko-řecká v Pekingu podepsaná snaha torpédovat jednotný postup Aliance. Mezi takové úspěchy patří zcela jistě i „mírová“ cesta vládních poslanců za Miloševičem a výroky představitelů opoziční smlouvy, že NATO nelikviduje genocidu kosovských Albánců, nýbrž si jen tak na civilistech zkouší zbraně. Stejně jako se zdejší politici za války zdráhali stát po boku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
