Tento týden uvádí festival Febiofest v Městské knihovně v Praze a v dalších kinech velkou přehlídku belgických filmů. Před deseti lety věděla o Belgičanech jen hrstka nadšenců, kteří si potrpěli na svéráznou, snovou atmosféru. I ti ale znali nanejvýš André Delvauxe a surrealistu Raoula Servaise. Z Bruselu tehdy zmizely kinosály a promítalo se jen v obludném multiplexu za městem. Pak se začala objevovat nová jména: Jaco van Dormael, Chantal Ackermannová. V posledních pěti letech bruselská kina znovu otevírají, noví režiséři a herci vyhrávají jednu mezinárodní cenu za druhou a přehlídky belgických filmů se objevují na každém slušnějším festivalu. Co je příčinou? Jistě hraje roli, že mnoho podpůrných evropských fondů pro audiovizi sídlí v Bruselu. Díky Evropské unii se z věčně rozkopaného maloměsta, které se nedokáže rozhodnout, zda patří spíš do Francie, nebo do Holandska, stala evropská metropole. Smyslem programů na oživení evropského filmu je čelit invazi hollywoodských filmů, ale postupně se ukazuje i jejich pozitivní dopad na myšlení filmařů. Systém koprodukcí nutí autory vyhledávat témata srozumitelná v celé EU. Někdy tak vzniknou nesmyslné filmové slepence, ale mnohé režiséry to donutilo vyjít mimo rámec zápecního pískoviště. V Belgii se tedy v poslední době daří proto, že přestala být provincionální.
Dva malé národy a svět
Jenže vznik originálních děl se nikdy neřídí jen zjevnými důvody. Současná Belgie je umělecky mimořádně inspirativní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
