Jsou prázdniny, poslanci na ně již odjeli a ministři se chystají. Nastal tedy nejlepší čas na parlamentní inventuru. Jak se posledních dvanáct měsíců ve sněmovně strany snažily a která z nich měla největší úspěch? Odpověď je až krystalicky jasná a jednoznačná. Triumfující Miloš Zeman a zpráskaná pravice: podobně zřetelný výsledek jsme už dlouho nezažili, a to je dobrá zpráva i pro odpůrce levicového populisty.

Malý zázrak

Dosud velmi rozšířený názor, že politická scéna je v posledních dvou letech „loutkovým divadlem hrajícím podle scénářů stranických sekretariátů“, vyjádřil sociolog Jiří Večerník v anketě Lidových novin. K tomu ještě připojil dvě další pochybnosti. V době opoziční smlouvy, kterou hned po volbách v roce 1998 uzavřely ODS a ČSSD, se u nás jednak nevládne podle volebních programů, jednak se vracejí časy minulého režimu: „Pokud se tady dnes děje něco dobrého, děje se tak navzdory hlavní politické linii.“ Jsou to alarmující slova, politici je ale odmítají. Například místopředseda ODS Ivan Langer v nedávném rozhovoru Mladé frontě Dnes vysvětlil, že přes časté konzultace zástupců ODS a ČSSD podléhá veškerá politika demokratické kontrole v parlamentu. Langer má nepochybně pravdu alespoň potud, že ve zdejším sněmu se toho opravdu děje hodně a že manévry poslanců se příliš neliší od běžného provozu v jiných zemích. Hlavním motivem poslední sezóny byla opět snaha menšinové vlády ČSSD najít mezi cizími poslanci nějaké spojence a díky tomu táhnout káru moci dál. Ještě loni na podzim to šlo ztěžka: při třetině hlasování vláda získala podporu komunistů, jenže spojená levice nemá většinu. Proto v 70 procentech soubojů musela ustoupit sjednocené pravici a jejím 102 hlasům. Letos na jaře se to změnilo (viz graf na této straně). Počátkem roku se čtyřkoalice rozešla s ODS a zvolila jinou, více provládní cestu. Ve shodě se sociálními demokraty (což dá dohromady 112 poslanců) hlasovali její poslanci o bezmála polovině zákonů - především o normách, které po nás požaduje Evropská unie. Čtvrtinu letošních hlasování má vedle toho ČSSD společnou s ODS (většina 137 hlasů) a desetinu s lidovci a komunisty (118 hlasů). Kdo si to sečte, vidí, že Zeman dnes ve sněmovně prosadí, co chce. Vládních poslanců je sice ve dvousethlavé sněmovně jenom 74, opozice se ale tříští na tři znepřátelené skupiny. Premiérovi stačí šikovně manévrovat a využívat vzájemnou nenávist konkurence. Je to vlastně malý zázrak, který se zpupnému prognostikovi podařil. Podobné jednobarevné levicové vlády nejsou neobvyklé například ve Skandinávii, tamní sociální demokraté ale ve volbách málokdy dostanou méně než čtyřicet procent. Zeman je dokázal napodobit s podporou o sedm procent nižší.

Prosím tě, nekřič

„Lžete, pane redaktore. Je to lež vás novinářů, a proto vás nemám rád.“ Takovými slovy zahájil Miloš Zeman jedno ze záplavy svých současných interview. Vyděšení redaktoři Týdne se pak zmohli jen na poníženou žádost, aby jim tedy premiér vysvětlil, jak to bylo ve skutečnosti - a on jim velkomyslně vyhověl. Zeman se tak chová vždycky. Svého soupeře se nejdříve snaží urážkami zastrašit, a když se mu to podaří, začne se chovat až překvapivě rozumně. Tato metoda ostatně neplatí jen na novináře, ale i na zdejší politiky. Obecně málo odvážným Čechům hrubost imponuje, obvykle ustoupí, a ještě si pak říkají, že ten Zeman není tak strašný, jak se zpočátku zdálo. Ještě před volbami v roce 1998 šéf sociálních demokratů sliboval, jak vedle „desítek tisíc tunelářů“ nechá pozavírat i třeba ředitelky příliš drahých soukromých škol, a jeho odpůrci už viděli, jak se vrací éra politických procesů. Po vyhraných volbách ale nesmiřitelný radikál smluvil zcela nečekaný kompromis. Byla jím „Smlouva o stabilitě“ (známá též jako opoziční smlouva) - programové prohlášení koalice ČSSD a ODS, které mělo podle svých tvůrců občanům především „přinést klid k práci“. Skutečným účelem smlouvy ovšem nepochybně bylo jejích prvních šest bodů, které mezi signatáře rozdělují vládní a parlamentní funkce. Důležitý je i sedmý článek, kde strany ohlašují, že společně vylepší ústavu. Inventura hlasování ve sněmovně dosvědčuje, že obě strany dohodu plní po celé dva roky a poslední dobou spolupráci ještě posilují. Prošla změna ústavy, která omezuje pravomoci prezidenta, velké potíže neměl ani volební zákon, který neprůhledným přepočítáváním diskriminuje menší strany, byly omezeny pravomoci České národní banky. Dvouletým prodloužením monopolu pro Telecom ODS a ČSSD demonstrovaly, nakolik jsou jim hospodářské elity milejší než prospěch běžných spotřebitelů. A odvoláním Rady České televize prokázali poslanci smluvně opozičních stran společný zájem o kontrolu veřejnoprávních médií. Také ve spolupráci s ODS se Zemanova metoda osvědčila. Před dvěma lety sociálnědemokratičtí odpůrci opoziční smlouvy tvrdili, že „ODS má ČSSD na háku“, že jí tedy může diktovat jak vládnout a na konci volebního období ještě znemožnit. Letos ale ODS podpořila sociálním demokratům rozpočet, a dokonce jim pomohla prosadit dva body volebního programu: zřízení státních fondů na podporu bydlení a dopravy. Zástupci ODS svůj postup doprovázejí výkladem, že po volbách v roce 1998 nebylo jiné řešení než podpořit právě ČSSD. Navíc se prý ukazuje, že Zeman, bývalý člen Občanského fóra, není tak hrozný a že zemi rozhodně nechce vrátit před listopad.

Dobře rozehraná partie

Ještě více prosadila ČSSD ve spolupráci s jinými partnery. Počáteční domluvy s komunisty a lidovci symbolizuje první vládní rozpočet na rok 1999. Lidovce pak Zeman s klidem hodil přes palubu a při boji o letošní rozpočet je spolu s Unií svobody označil za „nestátotvornou opozici“, která nechce umožnit vládě slušně vládnout pro dobro všech občanů. Lídři čtyřkoalice si to vzali k srdci a začali spolu se sociálními demokraty na jaře hlasovat. Podpořili desítku zákonů, podle kterých se má reformovat veřejná správa, ústavní zákony o ombudsmanovi a lidovém referendu a zákon o zřízení státního fondu na podporu zemědělců. Schválili i větší část reformy soudnictví, která byla dílem nestranického ministra spravedlnosti Otakara Motejla. Lidovci a Unie svobody vysvětlují svou ochotu ke spolupráci právě státotvorností: všichni přece máme zájem splnit podmínky Evropské unie. Přitom poukazují na to, že většinu zákonů, které prý vláda sněmovně posílá v hrozném stavu, pro dobro společnosti přepracují. To lze jedině pochválit, vlastní hlasování v parlamentu ale ukazují, že se lidovci i unionisté svým nadšením pro Evropu zcela vydali do Zemanových rukou. Nejlepším příkladem je vládní reforma veřejné správy. Všechny zákony prošly s podporou čtyřkoalice - a týkalo se to i těch, které přímo odporují programům obou menších stran. Například zákaz vzniku nových obcí a větší státní kontrola obecních financí má jen málo společného s liberálním požadavkem posílit samosprávu, jak to lidovci a Unie (ostatně i ČSSD) inzerovali před volbami. Kapitulaci čtyřkoaličních poslanců jen podtrhla skutečnost, že nedokázali do zákonů prosadit svůj předvolební plán na přímou volbu starostů. Přitom ještě loni dokázali s pomocí ČSSD prosadit dílčí přesun daňového zatížení z daní přímých na nepřímé a zákon o svobodě informací. Ve srovnání se čtyřkoalicí je ODS šikovnější. Hlasovala například proti zákonům správní reformy, předtím ale do nich stihla prosadit paragrafy, které při obecních i krajských volbách posilují pozice velkých stran a z krajských voleb dokonce vyřazují nezávislé kandidáty. Přesto jsou všechny tři pravicové strany v pozici šachisty, který s hrůzou čeká na další tahy svého zkušenějšího soupeře a nervózně vymýšlí obranu. Odpovědí na naléhavou otázku, „proč pravice Zemanovi stále více ustupuje“, ovšem není nějaká Zemanova genialita, ale slabost pravicových stran. Od konce roku 1997, kdy ODA a lidovci ve spolupráci s disidenty ODS sestřelili Václava Klause z místa premiéra, trvá na pravici úporná válka. Klaus menším stranám nevěří a chce se jich jednou provždy zbavit reformou volebního zákona. Strany čtyřkoalice se naopak děsí, že by měly s tak sveřepým protivníkem usednout v jedné vládě. To už je lepší Zeman, říkají si jedni i druzí. Tím spíše, když nás přizve k přípravě některých zákonů. Vždyť to už je skoro stejné, jako kdybychom sami vládli.

Menšina 101 hlasů

Zemanova taktika využila rozvrácených řad pravice. Strany dvou Klausových vlád sice mají i dnes ve sněmovně většinu, společné záměry ale prakticky vůbec žádné. Z dnešního pohledu bylo unikátní výjimkou, když loni odmítly vládní návrh na zavedení registračních pokladen a majetková přiznání pro bohaté. Ve školském resortu ale už pravicové strany narazily. Když se ministr školství Eduard Zeman loni pokusil omezit dotace soukromým školám, společný šik pravice mu v tom zabránil, lidovci se ale nakonec s ministrem dohodli, že státní školy přece jen dostanou o něco víc. Ostudou pravicové spolupráce byly její „vzdělávací“ aktivity z počátku letošního roku. Posílení dotací vysokým školám společně navrhly ODS s US a podpořili i lidovci, šest zákonodárců ODS v čele s Ivanem Langerem ale bylo nakonec proti, aby sociálním demokratům zbytečně nekomplikovali práci s rozpočtem. Snaze zavést školné na univerzitách odzvonil nesouhlas lidovce Miroslava Kalouska a neúčast Jiřího Vlacha (US). Pokračující rozklad potvrdila i tradiční pravicová agenda, „antikomunistické“ zákony. Senátní návrh zákona o Památníku doby nesvobody odmítli v jedné řadě socialisté, komunisté a 29 členů ODS v čele s Václavem Klausem. Návrh Jiřího Payna (ODS) zpřísnit trestní zákon, aby postihoval propagaci komunismu, neprošel zásluhou spojené levice a neúčasti pěti lidovců (v čele s Janem Kasalem a Miroslavem Kalouskem) a osmi unionistů (včetně Karla Kühnla). Vyjednavači sociálních demokratů dnes zkrátka mohou rozbít pravicovou většinu, kdy se jim to hodí. Za to, že se podařilo v prvním čtení prosadit novelu, která má prodloužit platnost lustračního zákona, může pravice poděkovat patnácti sociálním demokratům (například Vladimíru Špidlovi), kteří hlasování rozhodli v její prospěch. To znamená jediné: pravicová většina de facto neexistuje, a ztrácí veškerý smysl o ní mluvit.

Víc, než jsme slíbili

Politika je plná uražené ješitnosti, touhy po pomstě i nenaplněné ctižádosti, přesto má svou pravdu i místopředseda Langer, když tvrdí, že se odehrává na veřejnosti, a je tudíž pod demokratickou kontrolou. Druhá námitka sociologa Večerníka je ale vážnější: strany se vůbec neřídí svými programy. Společné podniky ODS a ČSSD a celá jejich „Smlouva o stabilitě“ opravdu nesouvisí s ničím, o čem mluvily před volbami. Strany nechtěly změnit ústavu ani volební zákon, neslibovaly podporu monopolům, ani nechtěly posílit politickou kontrolu veřejnoprávních médií. Liberálněji smýšlející sociální demokraté v čele s Petrou Buzkovou dokonce tvrdí, že politika opoziční smlouvy je ČSSD cizí. A smlouvu straně vnutil Václav Klaus ve svém tažení proti lidovcům a „zrádcům“ z US. Ve sněmovně je ale vidět, že sociální demokraté na svůj program úplně nezapomněli. Svědčí o tom již zmíněné fondy bydlení, dopravy a na podporu zemědělců. Vládě se podařilo udržet sociální dávky na vysoké úrovni, a letos dokonce ještě zvýšila výdaje na nemocenskou o sedm miliard. Pravidelně roste podpora vědy, parlament schválil i reformu veřejné správy a podle požadavků Evropské unie sepsanou revizi obchodních pravidel. Sociální demokraté se zatím ani nepokusili splnit dvě hlavní teze svého programu - „Akci Čisté ruce“ a „Společnost vzdělání“ -, Zeman však slíbil, že s tím začne hned na podzim. Pro voliče sociálních demokratů je méně příznivá zpráva, že v některých bodech se politika jejich strany změnila proti programu o plných 180 stupňů: místo ochrany životního prostředí tu je stavba dálnic a Temelína, namísto podpory samospráv a místní demokracie přísná centrální regulace obcí, vstřícnost vůči živnostníkům a drobným firmám nahradil byrokratický živnostenský zákon a miliardové dotace těžkému průmyslu. Večerníkova druhá výtka je tedy pravdivá, přesto nezasáhla svůj cíl zcela přesně: sociální demokraté určitý program sledují, v některých ohledech je dokonce shodný s tím volebním. Není to nakonec lepší, než se od Zemana dalo čekat?

Času navzdory

Jiří Večerník takový výklad odmítá třetí částí své kritiky: nastupuje režim, ve kterém se užitečné věci prosazují pouze jemu navzdory. Zde je sociolog nejblíže pravdě. Z předchozího výčtu je zřejmé, že sociální demokraté opustili všechny liberálnější prvky svého programu. Místo toho ožily temné starolevicové představy: centralizovaný stát s klíčovou rolí politických stran, vysoké daně, štědré sociální dotace, symbióza s lobbisty těžkého průmyslu a „přirozených monopolů“. Sociální demokracii s takovým programem nemusí ODS do ústavních změn posilujících moc velkých stran ani trochu nutit. Je to přehledné. V západní Evropě dnes vládne „nová levice“, premiéři vymýšlejí politiku „nového středu“ a „třetích cest“, snižují daně, podporují vzdělanost a snaží se povzbudit odpovědnost každého za vlastní osud. Něco takového může za svůj vzor přijmout i postkomunistická země, jejíž heslo bezpochyby zní „cesta ke svobodě“. U nás místo toho převládla konzervativní levicová politika. Dá se namítnout: přes všechnu snahu oživit byrokratické „přednosti“ minulého systému se vláda přece jen nesnaží prosadit kontrolu občanů „jako před listopadem“. Nestáhla přihlášku do Evropské unie, kterou podala vláda Václava Klause, naopak ji podpořila v zásadě úspěšnou legislativní smrští. Proti tomu ovšem stojí fakt, že kabinet s politikou, jako je ta Zemanova, nemůže ani objevit nové možnosti, které se české společnosti otevírají v jednadvacátém století. Každá snaha reformovat vzdělanost, pomoci přírodě, založit novou firmu, odsoudit tuneláře nebo zlepšit práci bank a úřadů může být úspěšná opravdu jen takovému „režimu navzdory“, nebo s pomocí zahraničních expertů.

Pravice ve vleku

Česká pravice si opravdu může Zemana pochvalovat. Být to na Západě, liberální reformy by si přivlastnily levicové strany, u nás je tento prostor neobsazen. Zdejší pravicové strany ale zatím šanci nevyužívají, protože se ještě nevzpamatovaly z otřesu po pádu Klausovy vlády. To se dá pochopit, horší je, že ji využít ani nechtějí. ODS je liberální jen svou předvolební rétorikou o snížení moci státu a vybíraných daní. Ve skutečnosti ale vždycky bránila silný centralistický stát, naposled proti nárokům Evropské unie (zde se jen čeká, jak ODS definuje „podmínky, za kterých bychom do EU nevstoupili“). Klausova strana je zkrátka konzervativní, svou kritikou občanských iniciativ přitom někdy vysloveně protiliberální. S konzervativci mezi sociálními demokraty proto má celou řadu společných zájmů. Také strany čtyřkoalice jsou liberální ve svých programech. U lidovců ale nepřekvapí, když v praktické politice převládne pragmatická, zpravidla přitom konzervativní nota. Podporují například občanskou společnost a za její podstatnou součást považují obecní samosprávy. Klidně však hlasují pro masivní přerozdělování obecních rozpočtů, protože zrovna radnicím, kde vládnou jejich straníci, to náhodou prospívá. Z podobného soudku je lidovecký souhlas s nižšími dotacemi soukromým školám: církevní školy na tom mohou jen vydělat, protože mají dotace jako státní. Slabost liberalismu v Čechách jen dokresluje skutečnost, že strana nejliberálnější je zároveň ze všech parlamentních stran nejslabší. Unie svobody by chtěla snižovat daně, otevřít školy všem zájemcům a podpořit každou občanskou iniciativu, to se jí ale nedaří a vlastně jen svůj liberalismus hájí před příležitostným a nepříliš upřímně míněným lákáním svého přirozeného protivníka Miloše Zemana k ještě užší spolupráci. Občas unie dokonce podpoří zákony vyloženě antiliberální, vedle zásahu proti obecní samosprávě sem patří například i doslova haiderovský zákon „o pobytu cizinců na území ČR“.

Zavřete oči, odchází

Zeman prožívá hvězdnou hodinu a svou suverenitu prokázal technicky bezchybným postupem v případu nucené správy IPB. Otevírá se mu dnes velká možnost, pokud ovšem splní své sliby. Kdyby opravdu dotáhl svou sérii proevropských zákonů, provedl školskou reformu a účinně zasáhl proti korupci, překročil by svůj stín populisty, který je mistrem pouze v tom, jak ve svůj prospěch využít nálad společnosti. Jenže Zemanovu slovu se věřit nedá. Poznali to lidovci, když podporovali jeho rozpočet, poznala to ODS, která si od něj nechala podepsat, že s ní projedná všechny své důležité ekonomické kroky, a pak se mohla jen bezmocně dívat, jak Zeman ve spolupráci s centrální bankou prodává IPB. Je to jako s premiérovým oblíbeným vyprávěním, jak opustí v roce 2002, na konci volebního období, politiku. Věří mu jen ti, kdo se chtějí zbavit odpovědnosti za to, že trpí takového hrubiána v čele vlády nebo strany: proč bychom s ním měli jít do střetu a riskovat, když stejně sám brzy odejde? Jisté je, že v posledních dvanácti měsících Zemanova vláda překonala dosud nejhorší krizi a její prestiž znatelně vyrostla. Není to ale důkaz schopností levicových politiků. Při vládnutí nepřišli s něčím skutečně novým, pouze využívají svých zkušeností a návyků, často ještě z let normalizace, a vlastně tak brání skutečným změnám. To všechno jim umožnil rozvrat na pravici.

Rozhovor

Je tu určitý návrat optimismu, říká Jaroslav Huk, analytik společnosti STEM

Proč Čechy zklamala politika?

O politicích neměli lidé u nás nikdy valné mínění. I po roce 1989 si mysleli, že do politiky jde člověk proto, aby z toho něco měl. Dokud však věřili, že stát je veden po odborné, profesionální stránce dobře, byli ochotni politikům leccos prominout. Nespokojenost většiny lidí s politickou situací se datuje od doby, kdy ztratili pocit, že „ti nahoře“ bezpečně kormidlují český stát k prosperitě.

Vztah k veřejnému životu se ale podle Vašich výzkumů zlepšil. Co způsobilo růst optimismu?

Ve dvou obdobích se dostala spokojenost lidí s politikou a směrem vývoje společnosti na dno: v létě 1997 a na podzim 1999. V něčem se shodují. Je totiž ještě něco horšího než to, že vládne špatná vláda: možnost, že tu bude bezvládí. Růst optimismu zatím spíše znamená, že aspoň formálně se „věci daly do pořádku“.

Souvisí s lepším výhledem do budoucna i větší zájem Čechů utrácet (letos v květnu utratili o 8,4 % více než v květnu 1999)?

Nejsem schopen posoudit, jak se na vyšších výdajích podílelo příznivé počasí, první dovolené či rostoucí ceny benzinu, ale určitý návrat optimismu to signalizovat může. Někdo si říká třeba jen to, že z nejhoršího jsme venku, tak proč se starat o pozítří. I to je ale kousek optimismu.

Myslíte si, že spokojenost Čechů se životem nadále poroste?

Spokojenost s osobním životem se v celém období samostatného státu skoro nezměnila. Tak hluboko změny na naší politické scéně nezasáhly. Ale je naděje, že nadále poroste podíl lidí, podle nichž se situace u nás ubírá správným směrem. Současné zlepšení je slibným náznakem. V pohledu do vzdálenější budoucnosti se však názor lidí zatím nezměnil. Ztráta iluzí před třemi lety byla příliš citelná.

Rámeček

Žádná tupá mašinérie

„Největší chyba je, že jsme se ani na chvíli nepokusili jednat o vládě sto jedna. A priori se říká, že to nejde, ale nikdo nevysvětlil proč. Že nevěříme partnerům, že je z něčeho podezříváme? To je nesmysl.“ Také dnešní parlamentní politika má své rebely a Jiří Payne je jedním z nich. Kritizuje opoziční smlouvu, nepodpořil státní rozpočet. Podle statistiky parlamentního hlasování se ze čtyřiašedesátičlenného klubu ODS nejméně drží stranické linie (Paynova odlišnost od hlasování šéfa jeho klubu je za jednotlivé měsíce až 28 %). Disidenty má i ČSSD. Její místopředsedkyně Petra Buzková odmítla letos v lednu posílení opoziční smlouvy a odstoupila z funkce místopředsedkyně: „Nemohu zastupovat stranu, s jejímž rozhodnutím zásadně nesouhlasím.“ Lubomír Zaorálek zase nepodpořil změnu ústavy a volební zákon a vysloužil si za to několik urážek od Zemana. Přes tyto jednotlivé „úlety“ ale Buzková i Zaorálek hlasují ve velké shodě s předsedou svého klubu (Zaorálek se liší maximálně z 16 %, Buzková 7 %). Podle statistiky je největším rebelem Zemanův oblíbenec - podsedický starosta Robert Kopecký (liší se 37 %), který více hlasuje s komunisty, méně s pravicí. Menší strany výrazné disidenty nemají. Klub Unie svobody hlasuje prakticky svorně, nikdo výrazněji neční. Jednotní jsou i komunisté, z řady vyčnívá jen právník Dalibor Matulka (maximální neshoda 27 %). Minimálně se liší hlasy i v případě KDU-ČSL. Na poslední schůzi před prázdninami se ale disidentem stal první místopředseda strany Cyril Svoboda. Událo se tak při hlasování o zrušení poslanecké imunity Ludmily Müllerové, podezřelé z daňových úniků z časů před jejím vstupem do parlamentu. „Imunita není výsada jednotlivce, který by jí byl postaven nad zákon nebo mimo zákon. A my nejsme soudní orgán, který by rozhodoval o vině a trestu,“ vysvětloval Svoboda před sněmovnou svůj požadavek zbavení imunity. Klub KDU měl ale opačný názor. Shrnul jej předseda klubu Miroslav Kalousek: „Pokud nejsme z vyšetřovacího spisu schopni zjistit, proč chce vyšetřovatel Ludmilu Müllerovou stíhat, proč bychom s tím měli souhlasit? Nejsme tupá hlasovací mašinérie, která se spouští na knoflíky, na nichž je napsáno ,symboly', ,pocity', ,mediální titulky'.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte