Je úterý, půl dvanácté večer, jedenáctého července. Před malým sálem karlovarského hotelu Thermal se tísní asi stovka mládenců a dívek. Už od jedenácti tu totiž měla běžet Grass (Tráva), dokument kanadského režiséra Rona Manna o marihuaně. Beznadějně vyprodáno. Ochranka se marně snaží vytvořit uličku pro poslední hosty a spoluproducenta filmu a hvězdu festivalu Woodyho Harrelsona. V namačkaném davu už se nedá dýchat. „Na akreditace pustíme dvacet lidí,“ volá jeden z uvaděčů. Vzápětí se sto těl promění v jeden mohutný buchar a svalnatí ochrankáři mají co dělat, aby masa lidí nevyrazila dveře. Po chvíli tlačenice proklouzne mezi uvaděči deset a po chvíli dalších deset šťastlivců, kteří se rychle usazují na zemi vedle sedadel. Dveře se nadobro zavírají. Zbytek fanoušků zklamaně odchází.
Místo na schodech
Druhý den odpoledne to v Karlových Varech vypadá trochu jinak. Po kolonádě se procházejí turisté a popíjejí vodu z léčivých pramenů. Nic nenasvědčuje tomu, že se tu právě koná 35. ročník mezinárodního filmového festivalu. Festivalu, který se řadí do skupiny nejprestižnějších filmových událostí kategorie „A“, jako je třeba filmová přehlídka v Cannes nebo německé Berlinale. Někdejší výkladní skříň socialistické kinematografie a poté akce, která se dlouho potýkala s fatálním nedostatkem financí, se přece jenom od svých protějšků ve světě liší. Ale proměna festivalu i světa okolo něj se nedá přehlédnout. Vždyť ještě před pár lety tu málem hlavní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
