V pravé silvestrovské poledne zažila největší emě světa historickou událost. Po deseti letech mocenského výsluní složil funkci ruský prezident Boris Jelcin – ne vinou smrti či vnitrostranických bojů, jak bylo až dosud v Moskvě zvykem, ale dobrovolně a ještě s dojemnou omluvou. „Chci vás poprosit za odpuštění, že jsem nesplnil naděje těch, kteří věřili, že se jedním rychlým skokem přeneseme z totalitní minulosti do světlé, bohaté a civilizované budoucnosti. Sám jsem tomu věřil. Asi jsem byl v mnohém naivní, ale některé problémy se prostě ukázaly jako daleko složitější,“ pronesl pomalým hlubokým hlasem Jelcin a v očích se mu zaleskly slzy dojetí. Po odchodu Margaret Thatcherové či Helmuta Kohla má tedy svět příležitost bilancovat éru další politické legendy postmoderních časů.
Nikdo nade mnou
Na širší politické scéně Sovětského svazu se stranický funkcionář Boris Nikolajevič Jelcin z uralského Sverdlovska poprvé objevil v polovině osmdesátých let. To již měl nad sebou gloriolu schopného a průbojného funkcionáře, který jde neústupně za svým cílem. „Otcovo autoritářství a tvrdost ze mne udělaly také tvrdého člověka,“ vzpomíná Jelcin na přísnou otcovskou výchovu, při níž se ke slovu často dostal kožený pásek. Vyšel z chudých poměrů a o vše musel bojovat. "Žili jsme více než deset let v dřevěném baráku s rodinami ostatních dělníků. Mezi místnostmi byly jen tenké přepážky. Každý slyšel všechno, co řekl někdo jiný v další místnosti. Dodnes na to…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
