Guvernér České národní banky Josef Tošovský se po více než roce opět účastnil jednání vlády. Na programu byly potíže třetího největšího tuzemského finančního domu - Investiční a Poštovní banky. Její rizikové úvěry už dosáhly závratné výše a navíc řada střadatelů začala vybírat své úspory. Jen za poslední týden tak podle předběžných informací odteklo z účtů banky kolem dvaceti miliard korun. Vláda se tedy při pokusu zabránit panice rozhodla k riskantnímu kroku. „Za konta klientů IPB ručíme,“ řekl po jednání vlády Tošovský. Vzhledem k tomu, že vklady v bance představují více než tři sta miliard korun, se vláda zavázala, že na případné výplaty klientům IPB použije téměř půlku státního rozpočtu. A to navíc přebrala odpovědnost za soukromou, nikoli státní firmu. O den později už prohlášení nevypadalo tak šíleně. V pátek přesně v poledne se za asistence policie ujal vlády nad IPB nucený správce. Jeho nástup schválila bankovní rada počtem hlasů sedm ku nule.
Nedotknutelní
„Prodáváme banku, abychom dále nenesli za její hospodaření odpovědnost. Jako soukromý subjekt se o sebe postará lépe,“ řekl před dvěma lety ministr financí Ivan Pilip při privatizaci IPB. Dnes je jasné, že japonská investiční banka Nomura, která od státu koupila rozhodující podíl, se o svůj nový majetek nepostarala. Stavem banky se dnes intenzivně zabývá vláda, Česká národní banka, BIS, speciální policejní jednotky a nezávislé auditorské firmy. Podle BIS totiž hrozí, že téměř stomiliardový majetek z IPB a jejích dceřiných společností bude prakticky zadarmo přelit do postupně budovaného IPB Group holding, jenž nemá s bankou nic společného, až na to, že jej ovládají lidé z jejího managementu. Na holding už byly během posledního roku převedeny atraktivní a důležité podniky z vlastnictví banky - například Českomoravská stavební pojišťovna, IPB pojišťovna, společnost Domeana (majitel TV Prima) atd. Přesto bylo rozhodnutí národní banky a vlády o nucené správě překvapivé. IPB byla totiž v minulých deseti letech státem velmi protežována a zdálo se, že její management (který se i po vstupu Nomury změnil jen málo) je nedotknutelný. „Některá vládní rozhodnutí viditelně zvýhodňují banku, která poskytovala vládním stranám značné úvěry,“ píše se v nejčerstvější zprávě BIS z letošního června k situaci v IPB. Jenom strany opoziční smlouvy obdržely od IPB půjčky dohromady ve výši sto padesáti milionů korun. Nepřehlédnutelným důkazem zvýhodnění banky je fakt, že v roce 1994 jí Klausova vláda svěřila bez jakékoli předběžné soutěže správu Restitučního investičního fondu, do kterého musel přispět každý privatizovaný podnik třemi procenty svých akcií. Jde o nejbohatší fond z kuponové privatizace, který spravuje majetek ve výši sedmnácti miliard korun. Dalším podobným krokem státu bylo, že se v roce 1993 nezúčastnil navyšování základního kapitálu v IPB, a přišel tím v bance o majoritu a taky o možnost prodat skutečně výhodně svůj podíl. „Nevím, jak se to mohlo stát,“ řekl o dva roky později ministr financí Ivan Kočárník, „prostě Fond národního majetku zaspal.“ Banku tehdy začala ovládat skupina podnikatelů kolem Bankovního holdingu - stručně řečeno ředitel banky Jiří Tesař a jeho náměstek Libor Procházka.
Miliarda pro kapitána
Podle šetření Sekce pro odhalování korupce (SPOK) je dalším zásadním problémem to, komu byly poskytovány úvěry. Nejde ani tak o to, že banka nastřádala přes padesát miliard špatně vymahatelných úvěrů (kolem dvaceti osmi procent ze všech poskytnutých, přitom v Evropské unii je průměr pod deset procent) - tím se nijak neliší od Komerční banky nebo spořitelny. Problém je, komu půjčovala a za jakých podmínek. „Je pravděpodobné, že bankéři věděli, že půjčují peníze, které nikdy neuvidí, a nepožadovali za ně ani odpovídající záruky,“ říká důstojník SPOK, který se problémy kolem Investiční banky zabývá přes tři roky. Adresáty půjček byly většinou krachující podniky ovládané neblaze proslulými „kapitány průmyslu“ typu Junka, Soudka nebo Čuby. IPB půjčila například přes tři miliardy Junkovu Chemapolu v roce 1996, kdy bylo jasné, že jeho hospodářské výsledky jsou katastrofální a „impérium“ nebude moci úvěr vrátit. Podobné úvěry dostaly třeba Soudkova Škoda Plzeň, Přerovské strojírny nebo Vítkovické železárny. A žádná z těchto půjček se také bance nevrátila. Policie zkoumá, kde skutečně peníze skončily.
Znovu na prodej
Vyhlášení nucené správy odřízlo současný management od vlivu na řízení banky a odpovědnost za její další osud převzala vláda s ČNB. Zemanův kabinet v tom projevil neskonale víc odvahy a rozhodnosti, než jeho pravicoví předchůdci. Ivan Pilip, který za stát prodej části banky Nomuře přede dvěma lety podepsal, dnes přiznává: „Už v roce 1997 jsme uvažovali o nucené správě nad PIAS, neboli fondy zřízenými Investiční bankou, nakonec jsme se rozhodli dát jim ještě šanci.“ Tato šance přinesla podle účetních zpráv samotné IPB zvýšení rizikových úvěrů o osm miliard. Další pochybnost vzbudil fakt, že podíl Nomury v IPB je dodnes formálně napsán na jakousi holandskou nadaci Saluka. Při prodeji před dvěma lety po totožnosti skutečného majitele firmy Saluka nikdo pořádně nepátral a dodnes existuje podezření, že nadace je vlastně pod kontrolou Tesaře a Procházky. „Rozhodli jsme se a teď musíme zvážit, jak banku očistíme a komu prodáme část, již nabízí k odprodeji Nomura,“ říká ministr Mertlík. „V každém případě ale musíme předtím banku očistit od špatných půjček,“ dodává. Vzhledem k padesátimiliardovým klasifikovaným úvěrům banky to ale zase bude něco stát tuzemské daňové poplatníky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
