Bohumila Ouzkého (45) potkala ta noční můra před osmi lety: spolu s deseti stovkami jiných přišel o práci při snižování stavů v prachovické cementárně. Všichni zažili stejný strach a šok ze ztráty jistot, který nedávno zahnal pod zem k okupační stávce šedesátku horníků ztrátového Kohinooru. Cementáři se ale neměli kam zakopat. Pan Ouzký hledal práci všude možně, jako řezník, zámečník či u silničářů. Pak najednou před třemi lety přišel zlom. Rozhodl se osamostatnit. „Už dlouho jsem si pro radost pletl z proutí různé věci, a tak jsem si řekl, že se tím zkusím živit. Hodně lidí mě od toho zrazovalo, ale nedal jsem se,“ vypráví pan Ouzký. Najít v Prachovicích ten správný dům není těžké. Stačí se zeptat na místního proutěného krále. „Doma ho zastihnete až po setmění, jinak pořád pracuje v dílně,“ říká ochotná úřednice na obecním úřadě. Dílna pana Ouzkého je bývalý skleník v zahrádkářské kolonii na okraji Prachovic. Okna jsou obrácena k cementárně, která odtud z dálky vypadá jako kulisa z filmu o nestvůrném ocelovém městě. Pan Ouzký právě uklízí nářadí. Dlaně mohutných rukou má úplně černé, protože před chvílí zrovna v obrovské kádi vyvářel a loupal pruty. Po zemi jsou rozloženy nádherné koše a různé formy na jejich tvarování. Na zadní stěně visí ratanové šlahouny a všude kolem stojí nezpracované pruty. „K proutí jsem se dostal poprvé v šestnácti letech. Chodili jsme do lesa, kde byl jeden myslivec, který mi pletení ukázal poprvé,“ vzpomíná pan Ouzký. Láska k řemeslu ale…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
