Mít Slovensko uvnitř

Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda osobně není žádný čechofil. Jeho vláda reguluje dovoz našeho piva či cukru stejně striktně jako její předchůdkyně. Stejně tvrdě jedná i o dluzích z dob bývalé federace - viz známý případ slovenských garancí za ČSOB, jenž dosud leží u arbitráže ve Washingtonu. Oproti Mečiarově garnituře ale každý vidí zásadní rozdíl: zmizela zášť a výhrůžky. Tato věcnost má svou zásluhu na tom, že slovensko-české vztahy jsou dnes asi nejlepší v moderní historii. Pokud nejde zrovna o obchod, oba státy se k sobě dokonce chovají se vzájemnými sympatiemi. Postupný rozklad bratislavské vládní koalice, kvůli němuž kabinet předminulý čtvrtek jen těsně přežil hlasování o důvěře, je proto špatnou zprávou nejen pro Slováky, ale i pro nás.

Ožebračování národa

Před rokem zveřejnila skupina tamních mladých křesťanských politiků svou představu o tomto vývoji: po odchodu Vladimíra Mečiara se jeho hnutí HZDS rozpadne a voliče si rozeberou dvě velká seskupení, levicové a křesťanskonárodní, která se pak budou pravidelně střídat u moci. Znělo to celkem logicky. Jenže rok poté se na Slovensku děje pravý opak. Mečiar si svůj odchod rozmyslel a HZDS si stále drží svých 30 procent voličů. Tím, kdo se rozpadá, jsou naopak křesťanští demokraté a levice, takže pozorovatel zvenčí už nad stále novými partajemi lehce ztratí přehled. Vlastní stranu založil premiér Dzurinda a z postkomunistické SDď se odtrhl vlivný poslanec Fico (jméno tohoto velmi mladého,…