V mrazivém únorovém dopoledni se u kyjevského pomníku Neznámého vojína sešla skupinka lidí. V rychlosti položili věnce a spěchají dále, aby totéž zopakovali u skromného památníku afghánské války. Téměř všichni jsou veterány této dobrodružné anabáze. Prošedivělé vlasy, řády a frekventované důstojnické epolety však napovídají, že nejde o obyčejné bojovníky, ale povětšinou o funkcionáře Svazu veteránů Afghánistánu. Chtějí vzdát hold svým méně šťastným kamarádům, vypít společně pár skleniček vodky a přitom si popovídat o problémech, které trápí jejich organizace. Veteráni - včetně někdejšího velitele „omezeného kontingentu sovětských vojsk“ generála Borise Gromova - působí unaveně a rezignovaně. Na odpolední tiskovce je nejhovornější osobou zpěvák Slavomír Kobzon, který svého času v Afghánistánu uspořádal několik pěveckých estrád. Nyní se prohlašuje za veterána a s oblibou stírá novináře slovy „vy jste tam nebojoval, tak co o tom můžete vědět“. Sami vojáci ale raději mlčí, válku považují za svoji intimní věc.
Když přišel krach
Minulé pondělí si nejenom Rusko, ale i většina členských zemí Společenství nezávislých států připomněly desáté výročí odchodu posledního vojáka z Afghánistánu (15. února 1989 jím byl právě generál Gromov). To už je dost dlouhá doba na to, aby bylo možné bilancovat „afghánský syndrom“.Afghánistánu se s oblibou říká „sovětský Vietnam“. Pravdou je, že z politického hlediska si byly obě války velmi podobné. Jak vláda USA, tak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
