To není kompliment, ale zvyk

Respekt čtu od úplného začátku. Vlastně od doby, kdy se ještě nejmenoval Respekt, ale Sport, a já ho dostával do Vídně ilegálním způsobem. Čtu ho naprosto pravidelně - jako jediné noviny. To není kompliment, u mě je to zvyk. Respekt mě vždycky zajímal, říkal jsem si, že je to časopis mladých lidí, ale nejenom pro mladé. Byl nový především svým myšlením a způsobem psaní. A to se mi líbilo ještě dávno předtím, než se ustálila jeho dnešní podoba. Styl Respektu není mechanická žurnalistika, jaká se učí na našich školách a která se ještě objevuje v celé řadě našich novin, zejména v denním tisku. Nejsou v něm klišé, fráze. Vždy v něm cítím snahu o vlastní vyjádření, pohled, analýzu, která by snad mohla dostat víc prostoru. Respekt se mění stále a skoro bych řekl, že k lepšímu. Je mi neobyčejně blízký zejména v oblasti názorů na ekonomickou i politickou situaci. Nemám vždycky zcela stejný názor při čtení kulturních recenzí. Ale byl bych blázen, kdybych si myslel vždycky totéž. V Respektu mi chybí - jako ve všech ostatních novinách - větší reflexe tzv. klasické kultury. Tedy toho, co na Češích oceňuje svět: oblast vážné hudby, komorní i symfonické. Když jsem pracoval ve veřejných funkcích, nikdy jsem neměl pocit, že by se ke mně Respekt zachoval nekorektně. Vlastně si myslím, že nepostupoval nekorektně vůči nikomu. Publikuje určité skutečnosti, které zjistí a které jsou nepříjemné tomu, o kom se píše. To je ovšem normální všude na světě. Námitky proti Respektu mohou mít…