Kde končí Evropa? Tato na první pohled banální otázka skýtá širokou škálu odpovědí. Na Urale, odpoví běžný absolvent české základní školy. Ve svém názoru se může jen posílit při cestě sibiřskou magistrálou, když v předpokládaném místě opravdu spatří rozcestník „Evropa - Asie“. Ale například pro geologa, jenž z podstaty své vědy nechápe pohoří jako rozhraní, nýbrž jako celek, leží tato hranice na východním úpatí Uralu. Ještě před deseti lety šlo v Praze zaslechnout i jiné - v dnešní mluvě politicky nekorektní - definice: na hřebenu Beskyd, na řece Moravě, za Hradcem Králové, dokonce u Havlíčkova Brodu… Podobná „politická nekorektnost“ dodnes vládne v západní Evropě, ergo v „Evropě“, úžeji řečeno v „evropské patnáctce“, Evropské unii (EU). „Evropa“, do roku 1989 jasně definovaná železnou oponou, se měla po pádu berlínské zdi přeměnit - vrátit - v Evropu bez uvozovek a přívlastků. Zatím se tak nestalo. Ba co více, války na Balkáně, zvláště ta poslední, kosovská, vše ještě zkomplikovaly. Desáté výročí převratných událostí z roku 1989 i nynější evropské angažmá při obnově Balkánu přispěly ke snahám o rekapitulaci, redefinici evropské myšlenky „deset let poté“. Za názornou ilustraci poslouží dvě z nich: text „Rozšiřování Evropské unie po Kosovu“ několika předních středoevropských intelektuálů a jejich západoevropských sympatizantů (viz MF Dnes z 3. srpna) a scénáře prognostické či futurologické skupiny Evropské komise (Forward Studies Unit), o kterých píše poslední číslo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
