Když před pěti lety získal sedm Oscarů proslulý film Stevena Spielberga „Schindlerův seznam“, zjistili jsme zajímavou věc. Jeho hrdina, rozporuplný člen NSDAP, který za války zachránil přes tisíc Židů, byl zdejší rodák ze Svitav. Patřil ovšem k těm lidem, ke kterým se tu nikdo nehlásil, které jsme neznali - až do chvíle, kdy ho oficiálně „posvětil“ Steven Spielberg. Pak neuplynula dlouhá doba a ve Svitavách byl odhalen pomník Oskara Schindlera. Tento příběh je notoricky známý, ale přesto vypovídá o něčem širším. K zapomenutým českým rodákům nepatří jen Schindler či Madeleine Albrightová, abychom jmenovali ty nejmediálnější z nich, ale i dlouhá řada jiných. A tady se naskýtá zajímavá, byť jednoznačně zdaleka ne zodpověditelná otázka: kudy vede dělící čára mezi těmi rodáky, kterými se chlubíme, kteří nás reprezentují, a těmi, ke kterým se nehlásíme.
Dobrý rodák dříve a nyní
Až do listopadu 1989 to bylo v zásadě jasné. Náš dobrý rodák musel být pokrokový Čech, přesněji řečeno člověk, který se hlásil k pokrokové české kultuře. Rozhodovala ideologie, byť ani ta nedokázala zcela vytěsnit jisté komplikující momenty. Sigmunda Freuda se sice podařilo vytlačit ze školních osnov, ale nepodařilo se zlikvidovat pomník v jeho rodném Příboře. Podobně například i za normalizace fungoval jakousi shodou okolností rodný domek Adalberta Stiftera v Horní Plané na Šumavě.Po listopadu je to složitější. Náš dobrý rodák může být Čech, Němec, sionistický Žid, emigrant,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
