Dívka s ochrannou síťkou na vlasech spěchá jako štvané zvíře továrenským provozem, sledována dynamickou ruční kamerou. Odstrkuje dělníky, poráží zařízení, až konečně dorazí na své místo u automatické linky. „Okamžitě se vraťte do kanceláře!“ volá za ní šéf. „Ne. Nikam nejdu. Pracuju dobře, nemáte právo mě vyhodit,“ křičí Rosetta. Muž ji násilím odvádí od linky. Rosetta je zase bez zaměstnání. Rosetta, film, který získal Zlatou palmu v Cannes a také cenu za ženský herecký výkon, je stručným příběhem dívky, která věří, že práce jí umožní vést „normální“ život. Nic nezní banálněji, a přesto se autorům podařilo natočit intimní drama, nad nímž se publiku v Cannes tajil dech: po všech složitých filmových kreacích tu najednou byl ryzí film spjatý se životem, drásavý, jednoduchý, pravdivý. V pozadí úspěchu stojí osmnáctiletá Emilie Dequenneová, začínající belgická herečka bez jakýchkoliv filmových zkušeností. Především ale režiséři, bratři Luc a Jean-Pierre Dardenneovi, také Belgičané.
Víc než sociální drama
Film, jako je Rosetta, může natočit každý, nic levnějšího a méně technicky náročného si už nelze představit. Potřebujete k tomu jen dobrého, fyzicky zdatného kameramana s dokumentární praxí, citlivé, neokoukané herce, a především vysokou lidskou i režijní zkušenost, literární zázemí a letitou praxí vytříbenou schopnost pozorovat lidi a zkoumat jejich duše na základě nejúspornějších civilních projevů, několika gest, skutků, rituálů.Film je z malých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
