Před sedmi lety, 4. února 1992, se podplukovník Hugo Chávez postavil do čela ozbrojeného puče proti prezidentu Carlosu Andrésovi Pérezovi. Jeho čin otřásl obrazem Venezuely coby příkladu dlouhodobě fungující demokracie v Latinské Americe a vynesl sedmatřicetiletému parašutistovi s červeným baretem dva roky vězení. Ještě předtím ale Chávez podmínil kapitulaci svého Bolívarského revolučního hnutí-200 možností oslovit venezuelský lid v přímém televizním přenosu. Jeho tehdejší projev dnes mnozí považují za první krok k jeho volebnímu triumfu o sedm let později. Takřka na den přesně, 2. února 1999, převzal Hugo Chávez mandát řádně zvoleného prezidenta Venezuely.
Krize vládnutelnosti
Chávezova cesta k moci se může zdát klikatá, ale v Latinské Americe 90. let to není zdaleka první případ, kdy nějaký vojenský či civilní caudillo bere útokem prezidentský palác tu prostřednictvím puče, tu zase prostřednictvím volebních uren. Z těch úspěšných vzpomeňme například demokratický comeback Huga Banzera, někdejšího pučisty, dnes prezidenta Bolívie, nebo coup d'état řádně zvoleného Alberta Fujimoriho ve snaze upevnit vlastní prezidentskou moc v Peru. Jiné poražené gladiátory, např. Efraína Ríose Montta v Guatemale nebo Lina Ovieda v Paraguayi, vyloučily z návratu do politické arény teprve krkolomné legislativní změny. Jak si vysvětlit popularitu těchto ideologicky různorodých osobností, jež často spojuje toliko specifický styl politického žonglování na hranici…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
