Od března letošního roku jsme členy Severoatlantické aliance. Vybrali jsme si, kam budeme v příštích letech patřit. Teď po zahájení bombardování Jugoslávie se zdá, že se teprve rozhodujeme, co je v našem zájmu, že se vracíme před dvanáctý březen. Přesněji řečeno, takové signály vysílají především naše politické elity.
Zatáhli nás do války
Cesta zpátky začala hned po prvním náletu Aliance dnes už slavnou lží české vlády: my za to nemůžeme, neboť „o akci bylo rozhodnuto před přijetím České republiky do NATO“. Neloajálně se chovala i smluvní opozice: je třeba jednat, bomby nic nevyřeší, upozorňovali její vůdcové spojence. Nesouhlas s Aliancí byl zřetelný. Přesto jsme již byli členy. Václav Klaus i Miloš Zeman rozpor vysvětlovali tak, že NATO přece není Varšavská smlouva. Rozdíl mezi oběma pakty přitom premiér i šéf parlamentu popsali shodně: v Alianci není povinné jásání. Jednotliví členové si mohou podržet svůj názor: být uvnitř, ale proti. Pro vyznavače tohoto pohledu není hodnota „být spojenec“, ale naopak mít svobodu jím nebýt. Desetiletí jsme byli z donucení členy Varšavského paktu. Po pádu komunismu si mnozí nejvíce cení právě možnosti nikam nepatřit. Potom není divu, že je NATO u nás částí veřejnosti vnímáno komunistickou optikou jako ohrada, do níž bohužel musíme. Výhoda je, že v ní platí volnější režim než v té předchozí. NATO není spojenec, ten, kdo má stejné zájmy jako já, je to spíš nutnost či povinnost. A tu my neradi.
Učit…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
