Před dvaceti lety, v roce 1978, se v Československu natočilo neuvěřitelných 54 celovečerních filmů. Zapamatováníhodných jich je asi jako prstů na jedné ruce: jistě Kulový blesk a Deváté srdce, snad Božská Ema a Báječní muži s klikou, z druhé strany by občas stálo za to pro dobrou paměť reprízovat třeba kolaborantskou lyriku Píseň o stromu a růži nebo portrét Husáka jako vůdce SNP v propagandistické Poemě o svedomí. V tom roce však vznikl film, který se lišil od jedněch i druhých, film, kolem něhož se záhy vytvořilo emocionální a pamětnické pole a jenž byl vnímán a přijímán dokonce jako jakési „generační gesto“. Byl jím muzikál Divadla na provázku Balada pro banditu, který je nyní promítán v obnovené premiéře.Po letech je možná nejzajímavější hledat, v čem spočívala podstata toho, čemu by se nyní zřejmě říkalo „nezávislost“. Fakt, že skutečným autorem divadelní předlohy je Milan Uhde, je důležitý z hlediska dějin literatury a mravů tehdejší policejní „kultury“, pro samo vnímání filmu to tehdy bylo nepodstatné jednoduše proto, že to s výjimkou několika osob (nikoliv herců, a dokonce ani filmového režiséra Vladimíra Síse) nikdo nevěděl. Svým způsobem filmu také „posloužila“ emigrace režiséra divadelní verze a titulárního autora Zdeňka Pospíšila, protože se jím podepsaný film nereprízoval v televizi. A brněnské Divadlo na provázku bylo v té době již jistě pojmem, ovšem spíš svými inscenacemi, svou celistvou „divadelností“ než svými aktéry, z nichž se televizní hvězdy zábavy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
