Američan Paul Polansky má jednu nezpochybnitelnou zásluhu. Byl to totiž on a jeho články v americkém tisku o českých internačních táborech pro Romy v Letech a Hodoníně, které uvedly věci do pohybu a způsobily, že do zdejšího povědomí konečně vstoupila skutečnost, že české úřady se samy aktivně podílely na nacistických genocidních plánech, do kterých byli hned vedle Židů zahrnuti i Romové. Jistěže se v odborných kruzích o existenci táborů vědělo (především zásluhou prací brněnského historika Ctibora Nečase), Polanského razantní vstup zvenčí měl však katalyzační účinek. S americkou přímočarostí pojmenoval to, co se jako normální a neskandální mohlo jevit snad jen v Čechách: že totiž na místě, kde v civilizovaných zemích stojí památník, mají Češi velkokapacitní vepřín, respektive koupaliště. „Případ Lety a Hodonín“ nyní již není možné oddělit od kontextu 90. let, stal se součástí vztahů mezi Romy a majoritou a důležitým faktem zdejšího složitého mezietnického soužití. Přímo řečeno: připomínkou někdejší české spoluviny a naší - gádžovské - současné občanské otupělosti.
Báseň a pravda
To všechno způsobuje zvláštní ohledy, s kterými by asi měla být brána do rukou dvojjazyčná (anglicko-česká) kniha Paula Polanského Dvakrát tím samým - Básně o romském holocaustu (1940–1997). Ta kniha totiž vyvolává základní problém: za co ji je možné vlastně považovat? Člověk se s takovým textem ocitá v pasti, tlačí se tu na něj příliš mnoho závažných významů a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
