Člověk nemusí být ani politický analytik, ani věštec, aby už teď mohl prohlásit: po červnových volbách nesestaví vládu ani samotná levice, ani samotná pravice. Není to unikát. I ve vyspělé Evropě najdeme státy, kde voliči v poměrném systému dávají kolem 20 % hlasů extremistům a demokratické strany se ocitají ve slepé uličce. Z ní se pak naskýtají dvě nepříliš vábné cesty - buď velká koalice, nebo koketerie demokratů s extremisty. Můžeme se poučit.
Mezi Rakouskem a Francií
Jako model číslo 1 poslouží Rakousko, kde už 11 let společně vládnou lidovci a sociální demokraté. Konec velké koalice je v nedohlednu, neboť nic nenasvědčuje tomu, že extrémní Svobodná strana Rakouska ztratí svých přibližných 20 %, a pro lidovce je spojenectví s Haiderem přece jen silná káva. A výsledek? V Rakousku se vyvinula „proporční demokracie“, v níž si dvě strany v podstatě propachtovaly stát. Kde je šéfem lidovec, tam je náměstkem sociální demokrat a vice versa. Politická debata ve smyslu střetu idejí skončila. Miloš Zeman a Václav Klaus dnes možná ve skrytu duše litují, že se v roce 1996 nezařídili „po rakousku“. Měli by pak rozhodně klidnější život. Nicméně rakouská inspirace u nás stále žije, jak o tom svědčí občasné výroky Josefa Luxe či Miloše Zemana. Měli bychom si dát pozor na propachtování státu. Jako model číslo 2 poslouží Francie. V poválečných dějinách této země se až do 80. let nestalo, aby politik opírající se o základy a dědictví republikánské demokracie…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
