Marné jsou naděje, že změnou jednacího řádu sněmovny lze napříště sládkovcům účinně zabránit v blokování parlamentu. Scénám z minulého týdne, kdy se republikánům a komunistům podařilo obstrukční taktikou nekonečných „diskusních příspěvků“ k česko-německé deklaraci zcela umrtvit sněmovnu, nezabrání ani soudní zákaz těchto extremistických formací. Stávající Sládkovu družinu totiž stejně nelze zbavit poslaneckých mandátů a případný zákaz SPR-RSČ by navíc představitele našeho politického suterénu vybavil hávem pronásledovaných mučedníků. Účinný a přitom naprosto demokratický způsob, jak rychle vytlačit z parlamentních lavic extremisty všeho druhu, je jediný: většinový volební systém.

V Adolfových stopách

Ani ten, kdo během uplynulých dní sledoval události ve sněmovně jen prostřednictvím médií, nemohl při zprávách o rasistických a šovinistických výstupech republikánů zůstat úplně klidný. Výrok poslance Šmucra, že „do područí Německa nás žene údajná česká vláda složená z příslušníků nám cizích národností, a to Židů, Poláků a bývalých Sudeťáků“, přitom svou dikcí a zvrácenou logikou nebyl nijak výjimečný. Z čistě lidského hlediska lze proto pochopit, že v atmosféře bezmocného vzteku, jenž v jednu chvíli zcela ovládl parlamentní kuloáry, se vláda rozhodla bojkotovat poslanecké interpelace a začala uvažovat o možnosti navrhnout Nejvyššímu soudu rozpuštění republikánské strany. Co však dělat, až vášně opadnou a politici se vrátí ke každodenním problémům?

Diskuse, zda - a za jakých okolností - prosazovat zákaz extremistické strany, je z kategorie těch, které nikdy nekončí. Mají pravdu ti, kdo říkají, že demokracie se nějak proti agresivnímu extremismu bránit musí, nespornou váhu má však i protiargument, podle něhož úřední zákaz politické strany nikdy nic neřeší, neboť extremisté si vždy najdou způsob, jak se organizovat. Podstata problému je však v něčem jiném: jak fašistoidní strany zbavit voličské podpory, která jim zajišťuje účast v parlamentu. V zásadě existují tři možnosti. Buď dostat extremisty do skutečné politické izolace, nebo se v rámci demokratických pravidel vypořádat s jejich profilovými tématy, jako jsou kriminalita, rasové otázky či trest smrti, anebo konečně změna poměrného volebního systému na systém většinový.

Jenom mluvit nestačí

Dosavadní přístup tuzemských demokratických stran k republikánům a koneckonců i komunistům je ovšem všechno, jen ne důsledný. Hlavní opoziční síla - ČSSD - se o patřičný odstup nesnaží ani symbolicky a není to tak dávno, co dokonce „v zájmu demokracie“ republikány prosazovala do vedení sněmovny. Ostře protisládkovské stanovisko pak někteří její členové zaujímají až ve chvíli, kdy se sami stanou objektem a cílem republikánského běsnění. (Čítankový příklad v tomto směru představuje poslanec Pavel Dostál: až do chvíle, než se sám stal obětí Sládkových rasistických poznámek, obhajoval Zemanovu tezi, že ČSSD musí s republikány v rámci opozice spolupracovat.) Podobně nedůsledné jsou ale i strany koalice. Dokud Sládek vyřvával své neonacistické sprostoty na mítincích, vláda (snad s výjimkou Jana Rumla) o podání návrhu na zákaz jeho strany neuvažovala. Když ale totéž po čtyři dny činil v Poslanecké sněmovně ve věci česko-německé deklarace, na níž měl kabinet zvláštní zájem, najednou začíná vládě jako celku docházet trpělivost. Naděje, že tato náhlá rozhodnost nevezme za své spolu s koncem zasedání sněmovny, je tak bohužel jen minimální.

Zmíněné „organizační“ nedůslednosti a chyby jsou ovšem jen průvodním jevem něčeho mnohem podstatnějšího: dlouhotrvající politické bezradnosti českých demokratů vůči extremistům. Šest let už například Sládkovi neofašisté získávají hlasy tím, že z neskrývaně rasistických pozic „komentují“ objektivně existující problémy soužití Čechů a Romů. Přesto se za celou tu dobu žádná z demokratických parlamentních stran neodhodlala problém romských minorit jakkoliv začlenit do svého programu, nemluvě už o tom, že by přišla s přijatelným návrhem na jeho řešení. Podobně si tak u nás Sládek de facto zmonopolizoval otázku trestu smrti, přísnějšího postihu recidivistů atd. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu: problémem není ani tak sama existence extrémních politických stran, ale naše neschopnost se s touto nákazou v rámci demokratických pravidel vypořádat.

Chce to odvahu

Když se po loňském patovém výsledku voleb nějakou dobu v politických kuloárech opět mluvilo o myšlence změnit volební systém z poměrného (v němž strany získávají zastoupení podle procenta získaných hlasů) na většinový (v němž z každého volebního obvodu postupuje jen vítězný kandidát), další diskuse uvízla na nervózní reakci z řad KDU-ČSL a ODA. Oběma těmto menším stranám se tehdy zdálo, že přechod k většinovému systému by je - stejně jako extremisty - vyřadil z další politické soutěže, neboť zřetelně preferuje velké partaje. Po senátních volbách, v nichž se u nás poprvé volilo většinovým systémem a kdy kandidáti lidovců a ODA dosáhli nečekaných úspěchů, by ale možná mohlo být ledacos jinak.

Jistě, proti úvahám o změně volebního systému do sněmovny by se i tentokrát dozajista zvedla vlna odporu živená nejen tradičním strachem z „vlády jedné strany“, ale i odkazy na tradici první republiky a argumenty o technické „neproveditelnosti“ takového kroku. Změna volebního systému do dolní komory parlamentu by si opravdu vyžádala zásadní revizi ústavy, konečný efekt by však byl nepochybný: nejenže by už nemohla vzniknout patová situace, kdy není možno sestavit stabilní vládní většinu, ale z parlamentu by zmizeli republikáni a jako politická síla i komunisté. Jiný, skutečně účinný a přitom demokratický způsob, jak zamezit, aby se v českém parlamentu napříště neodehrávaly nechutnosti uplynulých dnů, neexistuje.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte