Když Carlos Salinas de Gortari přebíral 1. prosince 1988 úřad prezidenta Spojených států mexických, slavnostně přislíbil, že ve své zemi jednou provždy skoncuje s korupcí, neproduktivní, státem řízenou ekonomikou a systémem jediné vládnoucí strany. Netrvalo dlouho a vysloužil si přezdívku „hispánský Gorbačov“. Washington a Wall Street spatřovaly ve vzdělaném státníkovi s diplomem z Harvardu modernizátora či reformátora, bojujícího proti starým strukturám, „dinosaurům“ Institucionální revoluční strany (PRI). Oslavná rétorika jako by zapomínala na veřejné tajemství, že tento „vzorový lídr třetího světa“ se dostal do čela Mexika pouze díky rozsáhlým volebním podvodům po náhlém zhroucení počítačového systému právě uprostřed sčítání hlasů.
Dedazo
Prezidentem se v Mexiku nemůže stát jen tak někdo. Politický systém již po 68 let tradičně koncentruje veškeré pravomoci právě do rukou prezidenta a zároveň na základě ústavního zákona z roku 1932 znemožňuje jeho opětovné zvolení. Svého nástupce vybírá sám prezident a název tohoto rituálu, dedazo, doslova ukázání prstem, představuje unikátní mexický příspěvek do mezinárodní politologické hantýrky. Nikdo se donedávna nepozastavoval nad tím, že s odchodem bohatého prezidenta nastává na konci sezony pravidelně také citelný hospodářský propad: čtyři velké devalvace mexického pesa za poslední dvě desetiletí „náhodně“ koincidovaly s koncem šestiletého volebního období 4 mexických prezidentů (1976, 1982, 1986–87,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
