Jan Macháček si v Respektu před časem postěžoval, že se u nás věnuje malá pozornost finančním krizím v zemích jihovýchodní Asie (viz Respekt č. 36/97), ačkoliv vývoj v této oblasti se nás týká více, než se na první pohled může zdát. Lze s tím do určité míry souhlasit, nelze však hledat paralely i tam, kde nejsou. Rovněž sporné je jeho tvrzení, že Mezinárodní měnový fond (MMF) v případě Thajska totálně selhal, podobně jako v případě mexické krize na přelomu 1994 a 1995.
Past rychlého růstu
Když na počátku roku 1995 vypukla finanční krize v Mexiku, ekonomové i politici analyzující tuto epizodu upozorňovali, že země jihovýchodní Asie se nacházejí ve zcela odlišné situaci a že jim nebezpečí podobné finanční krize nehrozí. Jedním z jejich hlavních argumentů byly odlišnosti v základních makroekonomických ukazatelích: v jihovýchodní Asii šlo především o vysokou míru domácích úspor, které financovaly vysoký objem investic a hospodářský růst. I státy jihovýchodní Asie se sice do značné míry spoléhaly na zahraniční investice, a vykazovaly tudíž, podobně jako Mexiko, vysoké schodky běžného účtu obchodní bilance, vzhledem k vysokým domácím úsporám ale nebylo souběžné čerpání zahraničních úspor považováno za problém. To zdánlivě potvrzoval i dlouhodobě vysoký hospodářský růst.
Současná asijská krize však ukazuje, že všeho moc škodí a že to platí i o v zásadě pozitivních činnostech, jako je např. investování. Ambice politiků v zemích jihovýchodní Asie rostly úměrně tomu, jak pokračoval vysoký hospodářský růst a jak se zvyšovala životní úroveň jejich zemí. Státy jako Malajsie či Thajsko se staly známé řadou mnohdy megalomanských projektů, které spolykaly finanční úspory domácího i zahraničního původu bez toho, aniž by vždy přispěly odpovídajícím způsobem ke zvýšení technické úrovně, konkurenceschopnosti a schopnosti výrobců pronikat na zahraniční trhy. Rychlý růst životní úrovně a mezd, který tlačil vzhůru mzdové náklady, tento problém pouze umocňoval. Ekonomická a finanční liberalizace asijského ekonomického gigantu Číny a nástup čínských vývozců na trhy, které bývaly tradiční doménou thajských, filipínských či indonéských vývozců, pojednou odhalily slabiny jihoasijského investičního boomu. Ten za sebou zanechal řadu poloprázdných budov a pracovní sílu neschopnou konkurovat na zahraničních trzích s více sofistikovanými výrobky, než nabízejí čínští vývozci. Rychlý růst produkce a vývozu se najednou nezdál být neměnnou konstantou ekonomik jihovýchodní Asie.
Není boom jako boom
Zdrojem problémů však nebyl pouze neukojitelný apetit těchto zemí po hospodářském růstu. Příčiny tohoto ex post neuváženého a neudržitelného investičního boomu je nutné hledat i na straně nabídky finančních prostředků v Japonsku a ostatních průmyslových zemích. Současná fáze hospodářského cyklu ve vyspělých zemích je charakterizována nízkou mírou inflace a s výjimkou anglosaských ekonomik poměrně nízkým tempem hospodářského růstu, což spolu s obecnou potřebou restriktivní fiskální politiky přispívá k velmi uvolněné měnové politice. Jejím důsledkem jsou nízké úrokové míry ve vyspělých zemích, značný objem volných finančních prostředků a snaha investorů ve vyspělých zemích nacházet pro ně v rozvojových zemích větší zhodnocení, než jaké jim mohou nabídnout nízko úročené investiční instrumenty v měnách vyspělých zemí.
Rychle rostoucí a vysoké zhodnocení nabízející země jihovýchodní Asie, hladové po investicích, představovaly tudíž pro japonské či americké institucionální investory lákavý způsob zajištění poměrně vysokého zhodnocení úspor. Investovat do cizí země s sebou vždy samozřejmě nese kurzové riziko. Avšak v případě zemí jihovýchodní Asie nebylo natolik závažné, aby převážilo lákadlo v podobě výrazných rozdílů v úrokových mírách.
Pokud srovnáváme vývoj v jihovýchodní Asii s vývojem v ČR, najdeme samozřejmě řadu shodných rysů, a to i pokud pomineme nápadnou časovou shodu, se kterou k útokům na asijské měny a českou došlo: vysoký a rostoucí deficit obchodní bilance a běžného účtu, fixní nominální kurz, který byl v důsledku inflace v reálném vyjádření zhodnocován, klesající tempo růstu vývozu, zhoršující se fiskální rovnováhu, zpomalení tempa hospodářského růstu a v neposlední řadě k nezdaru odsouzené intervence centrální banky na podporu fixního kurzu a pokles devizových rezerv. Lze dokonce jít tak daleko, že lze v obou regionech hovořit o krizi vyvolané či umožněné přeceněním předchozích hospodářských úspěchů. V ČR však nebyl příčinou krize investiční boom, snaha o maximalizaci investic a hospodářského růstu, financovaného mnohdy neuváženým zahraničním vypůjčováním. Finanční problémy v ČR souvisely spíše se mzdovým boomem, který má na rozdíl od boomu investičního jednu výhodu. Stěží ho lze zpočátku vydávat za pozitivní vývoj, a tlaky na korekci neudržitelného růstu mezd se obvykle dostaví dříve než v případě neudržitelného růstu investic.
ČR není Mexiko
Mnohé kvalitativní změny by však neměly zastřít základní rozdíl, který existuje mezi mexickou, českou a jihovýchodoasijskou krizí, pokud jde o dopad na ekonomiku. Mexická krize byla nepoměrně prudší a nákladnější, než se zdají být za současné konstelace hospodářského vývoje a hospodářské politiky krize v zemích jihovýchodní Asie. A ty jsou zase co do intenzity a závažnosti neporovnatelné s krizí, která postihla letos ČR. Jako jednoduchý ukazatel závažnosti krize může sloužit pokles kurzu národní měny: v Mexiku šlo zhruba o 50 %, v Thajsku o 35 % a u nás zpočátku o 10 %. Podobně odstupňovaný propad lze pozorovat u vývoje cen akcií. Rozdílné dopady do oblasti finanční se odrazily a odrazí následovně i v rozdílném dopadu finančních krizí do reálné ekonomiky: v případě Mexika došlo po předchozím růstu 3,7 % k propadu HDP o více než 6 %, zatímco v Thajsku se očekává „pouze“ zpomalení růstu na 2 % v porovnání s loňským růstem 6,4 %. Podobný růst 1 - 2 % očekáváme v letošním roce u nás, což představuje ve srovnání s Mexikem či Thajskem menší zpomalení, neboť v roce 1996 jsme dosáhli růstu 4,1 %.
Konečně patrně nejvýmluvnějším ukazatelem hloubky krize je, v jaké míře musela země po vypuknutí krize čerpat finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu a ostatních oficiálních věřitelů. I zde je porovnání zmíněných tří epizod výmluvné: finanční pomoc Mexiku činila 50 miliard dolarů, Thajsku prozatím 16,5 miliardy dolarů, zatímco ČR oficiální finanční pomoc nepotřebovala a podle všech náznaků potřebovat nebude. Zatímco pro Mexiko a v menší míře pro Thajsko přinesly finanční krize opuštění pevného kurzu a následné přizpůsobení tvrdšímu rozpočtovému omezení výrazné - byť časově omezené - náklady v reálné ekonomice, dopad na reálnou ekonomiku v ČR (růst, zaměstnanost, mzdy) bude podle všech předpokladů mnohem mírnější.
MMF neselhal
Lze tvrdit, že v případě Thajska MMF opět selhal jako v případě Mexika? Nikoliv. Mexická krize MMF trochu zaskočila, a v jejím důsledku došlo v této instituci ke značnému sebezpytování. Výsledkem bylo jednak zvýšení finančních prostředků, které má fond k dispozici pro pomoc zemím v podobné krizové situaci, jednak zavedení nových postupů pro schvalování půjček v případě krizového vývoje a iniciativa směřující ke zlepšení kvality a včasnosti zveřejňování ekonomických a finančních dat členských zemí. Co je však důležitější, po mexické krizi začaly vážné diskuse o tom, zda není nutné změnit tzv. vnitřní kulturu fondu, především způsob, jakým fond nakládá s důvěrnými informacemi o ekonomikách členských zemí, jakým způsobem komunikuje s vládami a v jaké míře je schopen přinutit země, jejichž hospodářská politika vyžaduje korekci, aby ji skutečně učinily.
V případě Thajska fond vyslovoval varování o nutnosti korekce hospodářské politiky v rámci pravidelných každoročních konzultací již v roce 1995 a 1996. Upozorňoval především na vysoké schodky běžného účtu platební bilance a na riziko udržování fixního směnného kurzu. Problém je v tom, že země, která nečerpá od fondu finanční pomoc, může, ale nemusí jeho doporučení o hospodářsko-politických opatřeních přijmout. Thajsko dva roky doporučení fondu odmítalo. Lze samozřejmě argumentovat tím, že fond mohl tuto neochotu thajských představitelů zveřejnit a vytvořit tak na Thajsko mnohem větší tlak prostřednictvím finančních trhů. Podobný krok by však nezůstal bez důsledků na schopnost fondu fungovat jako důvěrný partner při diskusích se členskými zeměmi. Představitelé mnoha zemí by byli mnohem méně ochotni poskytovat pracovníkům fondu důvěrné informace, pokud by věděli, že se dostanou na veřejnost.
Otázky míry otevřenosti ze strany MMF jsou však v poslední době intenzivně diskutovány. Lze tedy očekávat, že thajská zkušenost přispěje k větší otevřenosti MMF. Snaha o ni našla již konkrétní podobu v několikastránkovém dokumentu nazvaném Public Information Note (PIN), který fond zveřejňuje po projednání problémů jednotlivých zemí v Radě výkonných ředitelů. Dokument obsahuje zhodnocení ekonomického vývoje dané země a hospodářsko-politická doporučení Rady. Veřejnost má tudíž možnost snadno porovnat, v jaké míře se hospodářská politika řídí, či odchyluje od doporučení MMF.
Autor je zástupcem ČR v Mezinárodním měnovém fondu ve Washingtonu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
