Málokterý ruský politik se v posledních letech těší tak živému zájmu doma i v zahraničí jako Alexandr Lebeď. Platí to i dnes, kdy se generál ocitl na vedlejší koleji a vyčkává, až znovu přijde jeho chvíle. Muž s tváří a postavou westernového (či spíše easternového) hrdiny zaznamenal největší politický vzestup v loňském roce, kdy skončil jako třetí v ruských prezidentských volbách a na dobu pro Borise Jelcina nezbytně nutnou se stal jeho spojencem. Jakmile se totiž prezidentovi zdálo, že tento sebevědomý voják tělem i duší by mohl jeho postavení prvního muže v zemi vážně ohrozit, bez sentimentu ho zapudil - což ostatně ve svém nejbližším okolí udělal již mnohokrát. Rusové si však na mučedníky všeho druhu odjakživa potrpěli, a tak odchod z politického výsluní generálovi (podobně jako před pár lety samotnému Jelcinovi) spíš prospěl, než uškodil.
Dalším krokem k úspěchu se pro Alexandra Lebedě stala kniha Pro velmoc mě srdce bolí (1996), která za necelý rok vyšla v mnoha vydáních včetně pirátských a na ruském knižním trhu patří k nejčtenějším a nejúspěšnějším. Lebeď v ní líčí své životní osudy od dětství až po neúspěšný protigorbačovský puč v srpnu 1991 a v poslední kapitole se pak snaží pojmenovat příčiny, které podle něj Rusko přivedly k faktické ztrátě velmocenského statutu.
O myšlenkových pochodech a citových postojích jednoho z nejperspektivnějších ruských politiků nám víc než jakýkoli komentář řeknou přímé citáty ze závěrečných částí jeho knihy.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
