Na konci roku 1989 pozvala francouzská televize k jedné z diskusí o politických změnách ve střední a východní Evropě tehdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Francie (KSF) Georgese Marchaise, který zhroucení komunismu koktavě vysvětloval teorií o přechodné fázi světové revoluce. Když mu bylo uděleno poslední slovo, prohlásil: „Komunistická ideologie mrtva není a nikdy nebude.“ Následoval střih na svobodou opilé rumunské mladíky, kynoucí světu státní vlajkou, z níž byly neuměle vystřiženy komunistické symboly. Marchais působil jako stárnoucí zahořklý komik a divák mohl podle osobního naturelu dělat nad francouzskou revoluční avantgardou v duchu kříž či lámat hůl. Neuplynulo však ještě ani osm let a v posledních parlamentních volbách zaznamenali francouzští komunisté podstatný nárůst hlasů, které jim vynesly tři ministerská křesla v novém vládním kabinetu. Čím to, že strana odsouzená k zániku začíná znovu sílit? Co se změnilo na komunistické ideologii, naprosto zdiskreditované evropským vývojem, že dokáže znovu oslovit voliče?
Skoncovat s jednomyslností
Jako odpověď může posloužit následující výčet změn: v roce 1994 byl z vedení KSF konečně odstraněn poslední výkonný evropský stalinista Georges Marchais i s částí své suity, strana se prohlásila za moderní levicové hnutí, zřekla se třídního boje, funkci generálního tajemníka nahradila tajemníkem národním, bolševických symbolů srpu a kladiva se zbavila daleko elegantněji než rumunští…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
