Je všeobecně známo, že se Šalda vždy pokládal za básníka, který shodou okolností a mimo jiné píše literární kritiku - a že jej současníci i potomci prakticky jednomyslně brali za literárního kritika, který z přetlaku sil či z rozmaru píše básně. A skutečně, Šalda byl básníkem jen v přeneseném (nebo spíš původním?) smyslu, to znamená člověkem hypercitlivým, člověkem zjitřeného vnímání, zamilovaným do platonské absolutní krásy, a proto těžce trpícím každou nedokonalostí - a snad i proto z lásky, a ne z nenávisti píšícím tak rozhořčené literární kritiky. Kritiky byly pravými Šaldovými básněmi. Básně veršem, které nyní souborně vydal TORST, tedy budeme sotva číst jinak než jako marginálie na okraji velkého básnicko-kritického díla a kvůli němu, pro jeho lepší pochopení.
Kázeň veršem, vlání myšlenkou
Jedním z nejtypičtějších motivů Šaldovy poezie je motiv svatého Ducha. Mezi Písní svatodušní z roku 1887 a básní Před Svatým Duchem z roku 1924 a až po sám závěr Šaldova básnického i životního díla najdeme roztroušenu řadu připomínek, narážek, a dokonce přímých invokací, jako „jásot světa vykoupeného porazí vás i mne / pod tebe, pod tebe, ty svatého ducha vášnivý přílive“ (báseň Chvála země z prosince 1935, s. 290). Zdá se, že tato metafora, která Šaldu tolik fascinovala, může sloužit i jako výkladový klíč k jeho poezii - byť dozajista i v jiných významech, než jaké měl sám Šalda na mysli.Svatodušní Šaldova poezie rozhodně není ve smyslu svatodušní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
