Přes silnici leží natažená lidská těla. Ruce mají zaklesnuté horolezeckými karabinami do trubek vyplněných betonem - bez svolení dobrovolných zajatců nelze paže vyndat. „Je to dobrý, můžete se odvázat. Policie slíbila hodinové příměří,“ volá náhle udýchaný mladík s mobilním telefonem u ucha. Výzvu pak opakuje anglicky: skupinu blokující jednu z bran jaderné elektrárny Temelín totiž tvoří z osmdesáti procent cizinci. Mezi nimi i členové slovenské organizace Deti pre Zemi, kteří vypravili celý autobus.
Před úterním obědem se většina z pěti set účastníků vrací k tématu dne: přerušit, či nepřerušit blokádu kvůli moravským záplavám? Z ruky do ruky kolují noviny s fotografiemi zatopené krajiny. „Záplavy jsou normální a zahyne tam jen několik lidí,“ říká Londýňanka v buddhistickém rouchu s bubínkem v ruce. „Když to tady bouchne, zahyne nás mnohem víc.“ Většina Čechů má ale jiný názor a ve středu v poledne si může temelínská ochranka poprvé za čtyři dny vydechnout: všichni odjeli.
Pithartův strach
„Je to grandiózní a unikátní dílo, které by mělo být oceněno,“ řekl Václav Klaus během návštěvy jaderného staveniště v Temelíně před třemi lety. Od té doby sem nezavítal a o oceňování se již také nemluví. Naopak se stále hlasitěji začínají ozývat opačné hlasy. Bezkonkurenčně nejdražší a nejspornější stavba naší moderní historie už spolkla padesát pět miliard a v jejím žlabu dál mizí zhruba dvacet milionů korun denně. Konec je přitom v nedohlednu. Klíčoví…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
