Po několika letech nabídly dějiny českým umělcům (jak to tak bývá, většinou hercům) opět příležitost, aby ukázali, jaké jsou jejich ideály a jak se za ně postavit. Problémy vlády, otřesená pozice premiéra, hlasování o důvěře, to všechno zmobilizovalo státotvorné city některých osobností z uměleckého světa a výsledkem byl agitační vpád do politiky, jejž jsme zažili naposledy v době rozpadu federace. Podoba demonstrativních projevů loajality byla samozřejmě různá: od tragikomických křečí v inzerátech s „deklaracemi národní hrdosti“ (divadlo Ta Fantastika) přes výchovné fejetony (Jiří Menzel a Ivan Klíma) až po petici, v níž její autor Ladislav Smoljak vyzval poslance, aby „mysleli na občany a na stát“, což znamená, aby hlasovali pro vládu. Společná je těmto apelům představa jakéhosi neměnného, nekritického závazku, jejž tito veskrze známí lidé pociťují nikoli vůči - nadneseně řečeno - „principům demokracie a občanské společnosti“, nýbrž vůči konkrétnímu vládnímu složení pod vedením Václava Klause.
Státotvorný umělec
Upřímnost takto angažovaného uměleckého postoje nelze zpochybňovat - svým způsobem je to ostatně pořád lepší, než kdyby bylo umělcům všechno lhostejné, na současný režim maximálně jen nadávali a s láskou vzpomínali na ten komunistický. Člověk však může s cílem jejich snahy i souhlasit, a přesto může pociťovat pochybnosti. Problém je totiž v snížené přesvědčivosti umělců.
Úspěšnému českému umělci se po listopadu 1989 stala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
