Výbor z dopisů Charlese Baudelaira ((1821–1867) v překladu Jana Vladislava byl přichystán už v roce 1971. Měl doplnit už léta známý básníkův Důvěrný deník a jeho eseje z knihy Úvahy o některých současnících - tu Vladislav ještě stihl v roce 1968 publikovat. Teprve nyní máme před sebou i Baudelairovu korespondenci pod názvem Mé srdce, tak jak je: autor Květů zla (1865) a posmrtných Malých básní v próze se v ní ukazuje jako bytost smýkaná v kruhu nejrůznějších strázní, jichž se po celý život nemohl či nedokázal zbavit. Není zde málem slova o tom, kdy, kde a jak psal svou poezii, drobné prózy a eseje - jeho psaní jako by bylo vydělené území, které s jeho všedním dnem nemělo nic společného.
(Pravý) život v textech
Byl to, zdá se, i Baudelairův program, z nouze i volbou: to podstatné ukládat do vlastních textů, jim obětovat vše, i své zdraví, tam se viděl svobodný, konečně - třeba na chvíli - v sobě. Z oceňované výšky svých textů měřil svůj „bídný, nešťastný“ život a ten mu pak nutně připadal jako jedno stupňované hroucení, prodlužovaná ošklivost, únavné bezvládí. Požitky erotické ani potěchu z opiátových stavů Baudelaire dopisům nesvěřoval. Štěstím je mu nakonec opět jen kontemplování uměleckých děl, textů, nejvíc obrazů, ale i hudby, jak o tom široce píše v esejích - v listech zbyly z takových dojmů jen nepatrné stopy. V korespondenci nejčastěji vyjadřuje pocity pokoření: zahanbovala ho finanční závislost na rodinné „radě“, jež mu vyplácela malý…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
