Představme si semknutou šestnáctičlennou partu kluků, kteří jsou sehraní a už léta se znají, ale teď chtějí mezi sebe přibrat několik sirotků zpoza humen. Jak se rozhodnout? Když už nevíme, jak se ti dacani osvědčí, vezmeme zatím jen tyhle tři, co nevypadají úplně natvrdle, říká vůdce party, ne zcela nepodobný Mirku Dušínovi. Já bych vzal i támhletoho spratka z pastoušky; je to fracek, ale máme společnou babičku, namítá vzdorovůdce, ne zcela nepodobný Rychlonožkovi. Dušín svou autoritou podle očekávání zvítězí - snad jen za cenu, že nechá Rychlonožku řídit šlapohyb. V podstatě takto můžeme vnímat nynější debatu o rozšíření NATO.
Minulý týden prohlásila oficiální Amerika, že v prvním kole rozšíření Severoatlantické aliance podpoří Polsko, Maďarsko a Česko. Totéž si mohl čtenář zahraničního tisku přečíst už dříve, ale marná sláva - z úst amerického ministra obrany Williama Cohena zní takový výrok přeci jen věrohodněji. Bill Clinton si pro své rozhodnutí nemohl vybrat lepší okamžik. Evropští členové NATO, především Německo a Francie, jsou zahlceni starostmi o osud společné evropské měny, a tak nemohou klást Američanům velký odpor.
Na zásadní otázku - zda rozšířit NATO - už padlo jasné a pro nás vítané ANO. Na další otázku - koho teď přibrat - existují odpovědi dvě a nelze jednoznačně říci, která z nich je pro středovýchodní Evropu výhodnější. Rozšířit o Polsko, Česko a Maďarsko a nechat si otevřená vrátka pro další kandidáty, jak to chtějí Američané? Nebo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
