Po sněhobíle vymalovaných, honosně vyzdobených chodbách malostranských paláců v Praze se trousí skupinka asi třiceti lidí. Rychlost udává zřízenkyně Pražské památkové služby, směr určují provazové zátarasy, vpředu a vzadu hlídají policisté v civilu. „Změna koberce, změna paláce,“ upozorňuje průvodkyně a hlouček sklání hlavu, aby sledoval nenápadný přechod z jedné budovy do druhé. Na první pohled to nejde poznat - dlouhé, úzké chodby, naleštěné podlahy, ze stěn září rozsvícené kulaté lampy. Staré věci jsou dokonale opravené, vše svítí novotou. Je čtvrtek ráno, Den vítězství, začíná návštěvní den parlamentu. Před vchodem v podloubí malostranského náměstí čeká asi třicetimetrový trojstup zájemců.
„Nepůjdeme do kanceláří. Nejhezčí věci jsou na chodbách,“ oznamuje hned v úvodu průvodkyně. Nikdo nahlas neprotestuje. Na své si tak přicházejí hlavně milovníci barokních štuků a malovaných trámů. Skvostně opravené domy jsou jich plné. Nakonec aby ne, když cena za rekonstrukci důstojného sídla zástupců lidu už sahá k miliardě. Nikdo se však nedoví, jak se tato suma odrazila na vybavení poslaneckých pracoven a klubovních místností. Všechny dveře jsou zavřené, po poslancích ani památky. Upomínají na ně jen cedulky se jmény na veřejích, které návštěvníci nesměle okukují. „Á, Noveská. Ta se tady má asi dobře,“ špitne starší muž před jedněmi z dveří. Přísně ohraničená cesta vede kolem klubů sociální demokracie a ODS. U úzkého točeného schodiště, stoupajícího kamsi vzhůru, jeden ze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
