Po letech poměrného sociálního smíru začíná být naše země zmítána řadou společenských konfliktů. Nezdá se, že bychom na ně byli dobře připraveni, a většinu z nich se nedaří snadno sprovodit ze světa. V těchto konfliktech zpravidla stojí na jedné straně vláda a na druhé straně nějaká skupina rozhněvaných občanů. Jde často — a možná nikoliv náhodou — o ty, které si minulý režim pokoušel všelijak naklonit. Před časem horníci, v posledních letech lékaři, učitelé a nejnověji železničáři se nedají uchlácholit ničím, co se na ně zkouší. Zdlouhavá jednání, často ve stínu stávek, ústí zpravidla jen ve vratké kompromisy, které se záhy hroutí pod vahou nové vlny vzájemných obvinění. Charismatičtí vůdci odborů dosahují toho, že se mění ministři, odcházejí ředitelé a střídají se celá vedení podniků. Problémy ale zůstávají. Čím to je? Je vláda tak zrádná, neschopná či nepoučitelná? Nebo odbory „zobou“ Zemanovi z ruky a pomáhají mu jít vládě po krku? Pravda je asi jinde.
Železničáři, lékaři, učitelé
Spory vlády s železničáři, učiteli či lékaři, ale i konflikt mezi většinovou společností a menšinovými etniky jsou příkladem takzvaného hluboce zakořeněného konfliktu. Je to typ konfliktu, který byl v odborné literatuře popsán poměrně nedávno a z mnoha důvodů doposud není zcela prozkoumán. Má totiž jinou povahu než běžné politické nebo industriální střety, nelze jej dlouhodobě vyřešit ani soudními výroky, ani smírčím řízením, ani represí. V jiných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
