Poslední zasedání vlády, konané za účasti prezidenta, připomínalo jednání představenstva firmy, jejíž akcie mají velmi nízkou hodnotu a vedení společnosti se proto snaží postavit podnik na nohy alespoň slovními proklamacemi. Je sice chvályhodné, že se Klausův kabinet snaží sto dnů před summitem v Madridu, kde se rozhodne o nových členech NATO, urychleně projednat balík materiálů týkajících se naší obrany, ale to, co zameškal za čtyři roky, už stěží dožene. Dokumenty schválené vládou - návrh ústavního zákona o bezpečnosti a Národní obranná strategie - bude totiž muset ještě schválit sněmovna a po ní i Senát.
Když se chce, tak to jde
Česká republika opakovaně deklaruje připravenost hájit ideály Severoatlantické aliance. Od vzniku republiky však u nás chybí ústavní zákon o obraně, který by zajistil, že v případě nutnosti budeme opravdu bojovat. Podle ústavní Listiny lidských práv máme totiž právo „nevystavovat svůj život v nebezpečí“, a protože má branný zákon, podle něhož jsou vojáci povoláváni do zbraně, nižší právní hodnotu, může vlastně kterýkoliv voják odmítnout bojovat. To, že tedy vláda nyní schválila záměr ústavního zákona o bezpečnosti, který by měl situaci napravit, je sice pozdní, ale samozřejmě správné rozhodnutí.
Západní vojenští experti se rovněž už nějaký čas s náznakem otcovského pochopení usmívají faktu, že česká armáda funguje, aniž by měl stát jakoukoli obrannou strategii. Ta je přitom jednou ze základních podmínek chápání…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
