Konec druhé světové války. V opuštěné toskánské vile pečuje kanadská ošetřovatelka Hanna o pacienta bez tváře, pomalu umírajícího na rozsáhlé popáleniny. Muž zřejmě ztratil paměť, tedy i jméno a příslušnost k nějaké válčící straně. Paralelně sledujeme jeho vlastní příběh z doby těsně před válkou, kdy se podílel na archeologických výzkumech v egyptské Sahaře, kdy objevil jeskynní malby a poznal britskou aristokratku Katherine…
Anthony Minghella a lopata
Elegantní Katherine Cliftonová kope v jedné ze scén v saharském písku lopatou ve snaze vyprostit posádku vozu zavátého za noční písečné bouře. V sázce je několik životů. Na krku má Katherine dlouhou hedvábnou šálu, volně splývající do jámy. Kdyby měl režisér Tony Minghella smysl pro humor, musela by se hrdince lopata do šály zaplést. Kdyby prostě jen myslel na to, aby diváci postavě věřili (a to donedávna považovali režiséři za svůj samozřejmý úkol), byl by herečce Christin Scott Thomasové řekl, ať si šálu přehodí dozadu nebo ji odloží.
Tenhle nepodstatný detail vypovídá o celém filmu Anglický pacient: Christin Scott Thomasová má šálu prostě proto, že jí sluší. Minghella je režisér - dekoratér. Je povrchně brilantní, rád vyhledává zajímavé kompozice a umí poutavě vyprávět - ale to je všechno. Reklamní efektnost jeho režie odsuzuje příběh Anglického pacienta do říše pohádek pro děti. Jenže tenhle film neobstojí ani jako pohádka. Proč?
V předloze, to je ve stejnojmenném románu Michaela…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
