Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Magie bezmocných

Prezident Václav Havel promluvil prvního ledna v televizi. Vzhledem k situaci nešlo o klasický novoroční projev, ale přece jen to bylo vystoupení hlavy státu, které je v takové chvíli vždy vnímáno jako svého druhu poselství. Jaké bylo? Nepříliš veselé.

Prezident Václav Havel promluvil prvního ledna v televizi. Vzhledem k situaci nešlo o klasický novoroční projev, ale přece jen to bylo vystoupení hlavy státu, které je v takové chvíli vždy vnímáno jako svého druhu poselství. Jaké bylo? Nepříliš veselé.

Otázky místo odpovědí

Nemohlo být jiné, pokud jde o prezidentovy osobní zážitky: muselo nést stopy deprese ze smrti blízkého člověka, z nemoci a okolností, které ji provázely. Zajímavé však je, že u takto laděného privatissima prezident zůstal i tehdy, když mluvil o věcech obecných. Možná tak nechtě potvrdil názor, podle něhož nelze spojovat osobní a politickou rovinu. Těžko říci: na překlenutí obou rovin stačilo, aby si prezident poté, co mluvil o „nepřenosné zkušenosti“ a o naději, vzpomněl na jiné lidi, kteří v tuto chvíli zápasí se smrtí, a na ty, kterým jejich blízcí odcházejí. Když připomínal „odvrácenou tvář“ privatizace, apeloval nejvyšší ústavní činitel na občany, aby „méně povznášející zkušenosti minulého roku“, mezi něž patří „podivné bankovní krachy, těžko srozumitelné a těžko postižitelné majetkové spekulace či přímo krádeže obrovských rozměrů“, nepřijali „jako něco, co prostě být musí“, a prosil je „aby tyto ošklivé věci pochopili jako varovná znamení, vyzývající nás k novému a hlubšímu zamyšlení o smyslu našich společných věcí“.Zamýšlení a znamení jsou jistě dobrá, ale kdo ví lépe než Václav Havel, že lidé mají možnost a povinnost se bránit byrokracii, korupci, podvodům. (V daném případě mohou například zakládat sdružení poškozených klientů bank a investičních fondů, drobných akcionářů atd.) Proč si prezident v této souvislosti nevzpomněl na své velké téma - občanskou společnost? Vždycky přece připomínal, že nelze všechno nechat na politicích, státu a represivních orgánech. Navíc pomíjí, že jde trochu o optický klam (o skandálech se víc píše) a rovněž očistnou hodnotu faktu, že se o skandálech může veřejně mluvit. Nejhorší je přece taková společnost, kde se o skandálech a aférách veřejně nemluví.To všechno jsou spíše banality. Horší je, když se Havel ptá, zda jsme se „nedopustili velkého omylu, když jsme z člověka udělali pouhého tvůrce zisku, jehož iniciativa povede automaticky k obecnému prospěchu“. Mluví zde opravdu ten příznačně věcný společenský analytik? Kdo je ale míněn tím „my“? A je opravdu naše společnost materiálnější, více vypočítavá, přízemně konzumnější než ta minulá?

Otče, nestraš nás

Kdo z politiků, říká dále Havel, jen „na okamžik zapomene“, že člověk je zároveň dobrý i špatný, že je to obojetná bytost, plná tajemství, dopouští se „chyby pro společnost možná osudové“. Kdo z politiků na to ale zapomněl? A jak se takovému zapomínání lze bránit? Když pak - zpola žertem, ale spíše vážně - Havel v závěru vysloví naději, že „tu a tam by pravda a láska přece jen mohly zvítězit nad lží a nenávistí“, logicky z toho vyplývá, že spravedlnost a „pravda“ u nás nemají moc šancí. Tady se už hraje málem na katastrofickou strunu.Jeden komentátor napsal, že se pan prezident v novoročním projevu stylizoval do role „obyčejného občana“. Trochu to tak vypadá a je otázka, zda je to dobře. „Obyčejný občan“ má sklony k tomu, aby nadával a paušalizoval. Doba mu k tomu dobře nahrává: přináší únavu z přeměn nijak rychlých a bezbolestných, únavu z demokracie, v níž se člověku žije a orientuje obtížněji. První muž ve státě však - i kdyby tisíckrát chtěl - obyčejným občanem není a nebude.Asi každý, kdo minulé týdny sledoval s úzkostí dění kolem Havlovy nemoci, si znovu připomněl, jak důležitou a obtížně nahraditelnou osobností ve všech směrech český prezident je. I proto byla většina posluchačů novoročního projevu dojata, když prezidenta uviděla na obrazovce. Jenže toto vystoupení mělo víc co dělat s „magií“ než s myšlením, po němž autor tak naléhavě volá. Václav Havel se svém projevu stylizoval do role otce, na kterého se můžeme „spolehnout“. I tuto představu lze v podstatě přijmout. Otec může, někdy dokonce má, připomínat morálku. My ale po něm máme právo žádat, aby nás nestrašil. Aby dokázal věcně argumentovat - tím spíš, je-li přesvědčen, že se věci vyvíjejí nedobrým směrem.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte