Na počátku dějepiscovy práce předpokládáme vědomí o metodě, kterou autor pracuje. Věděl to před sto lety důkladný pozitivista V. O. Ključevskij, nejcitovanější historik v Dějinách Ruska (DR), vydaných nedávno v Nakladatelství Lidové noviny. a proto několik desítek úvodních stran svých dějin Ruska věnoval právě popisu metodologie. Tím spíš čitelné zásady zacházení s fakty postrádáme u odborníků sklonku 20. století, které tak otřáslo samozřejmostí „pravd“ ve výkladech humanitních vědců.
Dějiny jsou kniha?
Dějiny totiž nejsou „kniha, která nebude nikdy dopsána“, jak autoři tvrdí v první větě předmluvy, ale síť společenských dějů, jejichž hodnocení závisí na výběru faktů a způsobu jejich interpretace. Existuje nekonečně mnoho „knih dějin“. Každý autor vychází samozřejmě z práce svých předchůdců, ale měl by dát najevo - způsobem výkladu či přímým pojmenováním - z kterých a proč. V DR najdeme do r. 1917 mnoho z Ključevského (snad proto, že vyšel koncem 20. let u Stanislava Minaříka česky?) a pár pojmenování Masarykových a Slavíkových (historiku Janu Slavíkovi je kniha věnována), v sovětském období se objevuje vágní, téměř nicneříkající kategorie „západních historiků“. Proč se zdůrazňuje autorita Ključevského nebo Masaryka, a ne S. Volkonského, G. Vernadského, B. Parese, M. Florinského nebo Jeesse D. Clarksona?Psát dějiny znamená vždy zároveň o mnoha faktech a tématech nepsat. Dějepisec vybírá, tak jako pamětník zapomíná. Tento princip je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
