Nejviditelnějším důsledkem faktu, že před rokem v Polsku usedl do prezidentského křesla Aleksander Kwasniewski, je vznik dvou neformálních táborů mezi Poláky - postkomunistického a postsolidaritního. Toto rozdělení dnes určuje prakticky veškerý politický život v Polsku. Stačí připomenout nedávnou vernisáž velké výstavy Caravaggiova díla ve varšavském Národním muzeu, která proběhla nadvakrát - zvlášť pro stoupence obou táborů.Pro samotného Kwasniewského je asi nejnepříjemnější stranou zmíněného rozdělení skutečnost, že v některých oblastech země, v níž koneckonců zastává prezidentský úřad, je s ním důsledně nakládáno jako s nežádoucí osobou. Dokonce i tehdy, má-li toto jednání způsobit mezinárodní skandál. Tak se stalo letos v červnu v případě odvolané návštěvy maďarského prezidenta Göncze, který se chtěl zúčastnit oslav čtyřicátého výročí vzpoury poznaňských dělníků proti komunistické moci. Při oficiálních slavnostech za účasti hlavy jiného státu předepisuje diplomatický protokol také přítomnost domácího prezidenta. Aleksander Kwasniewski však pozvání do Poznaně nedostal, navzdory tlakům na poznaňskou radnici, které do poslední chvíle vyvíjela jeho kancelář a polské ministerstvo zahraničí.Bylo by sice dost složité nakreslit na mapě Polska konkrétní obrysy oblastí, kde si nepřejí návštěvy Kwasniewského, obecně lze ale říci, že čím dále na jih, tím častěji se dá v korespondenci místní samosprávy s kanceláří polského prezidenta narazit na argumentaci "objektivní nemožnost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
