Svoboda slova je v bývalém Sovětském svazu více chimérou než součástí reality. Jen někteří si uvědomují, že bez základního práva na svobodu slova a názoru nelze rozvíjet a dodržovat ani další práva, například právo na život a na soukromí. Proč by se režim, který nepřipustí svobodná masmédia, bál porušit třeba listovní tajemství nebo zadržet bezdůvodně příznivce opozice na několik hodin, měsíců nebo let? Vždyť se to stejně nikdo nedozví.V evropských postsovětských republikách lze o svobodě slova alespoň mluvit, v ostatních často ani to ne. Ruská federace je na tom ve srovnání s ostatními zeměmi bývalého SSSR ještě velmi dobře. Západ se o Rusko zajímá, může podporovat nezávislá média finančně, a tak je pro ruské mocenské struktury složitější novináře zcela umlčet.V polovině září se v Praze konala konference „SOS Novináři v ohrožení“. Předseda ruské nadace Fond na obranu glasnosti Alexej Kirilovič Simonov tam zhodnotil poměry takto: "Schází tolerance a solidarita. Co vlastně můžeme čekat? Ani jeden novinář v bývalém SSSR není osvobozen od minulosti. Starší generace je generací komunistických novinářů, kteří psali jen to, co jim bylo dovoleno nebo přikázáno, a ti mladší vyrostli v ovzduší boje proti starým pořádkům. To není dobrá atmosféra pro učení. Samozřejmě, čas léčí. Ale pomalu, a ne s takovými výsledky, jaké bychom si představovali. Glasnosť není svoboda. Dnes již můžete křičet, to je glasnosť. Vykřiknout a nedočkat se odpovědné reakce, vykřiknout bez vlastní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
