Když je někomu deset nebo jedenáct let, má už spoustu starostí - se školou, s kamarády, s tím, jak roste a jak ho berou jeho rodiče. Přestává být dítětem na mazlení, a přitom s ním ještě není „kloudná řeč“. V častých sporech se dítě poprvé začíná konfrontovat se světem dospělých. Přestože je i nadále citově a rozumově vázané ke svým rodičům a učitelům, začíná se postupně prosazovat jako nezávislá osobnost.V průzkumu mezi pražskými dětmi ve věku od osmi do dvanácti let, který Respekt uskutečnil koncem minulého roku, se ukázalo aspoň zčásti, jak synové a dcery vidí své rodiče. Pokud jde o nás dospělé, není to příliš lichotivý portrét.
O důvěře
Klasická situace: Dítě něco provede a za trest má odpoledne po škole tak zvaný hausarest neboli zaracha. Matka se vrátí v podvečer domů a na stole leží dopis: „Mami, porušil jsem slovo. Ale vono je tolik sněhu a všichni šli sáňkovat a já sem to nemoh vydržet. Prosím, promiň mi.“ Přestože dítě porušilo zákaz, matka se musí cítit odzbrojena. Ten kousek papíru vyjádřil nekonečnou důvěru, kterou k ní dítě chová, důvěru, že pochopí a že mu odpustí. Dítě očekává stejnou důvěru a otevřenost i z druhé strany, tu ale převážná většina rodičů neumí projevit. Podle tradičního modelu totiž rodičovská odpovědnost znamená pokládat dítě za nesvéprávné, tedy nedůvěryhodné. Rodič má autoritu, převahu a řídí dětský život až do úplné dospělosti.Na otázku „Komu nejvíc věříš?“ odpovědělo Respektu z šedesáti sedmi dětí plných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
