Když se v roce 1935 Josip Plečnik rozžehnal s postem architekta Pražského hradu, nebyl to zrovna odchod se štítem. Plečnik opouštěl Prahu znechucen nepochopením veřejnosti a útoky konzervativního tisku. Prokázal prý, „jak je mu cizí charakter celého Hradu, jak vůbec nechápe genia loci této části staré Prahy“. Svou rezignací vyšel vstříc volání, aby jeho úkol „byl dán do rukou architekta českého, který by se choval k památným stavbám pietněji“. Šedesát let po této události se Plečnik opět vrátil na Hrad. V Císařské konírně, Rothmayerově sále, Klínové chodbě a mnoha dalších prostorách probíhá od 14. května do 29. září rozsáhlá výstava nazvaná Josip Plečnik, architektura pro novou demokracii, dosud největší prezentace architektova uměleckého odkazu.
Podivín z Lublaně
Žalostné nepochopení, jehož se Plečnik dočkal v závěru svého účinkování na Pražském hradě, nebylo první hořkou pilulkou, kterou musel architekt v průběhu své tvůrčí dráhy spolknout. Nepochopení, ústrky, ale i osobní selhání lemovaly celou jeho životní pouť. Neúspěch zaznamenal Plečnik už při prvním pokusu o přijetí na Akademii ve Vídni. Jeho snaha o reformu sakrálního prostoru, jíž dal tvar ve vídeňském kostele sv. Ducha, skončila skandálem, když následník trůnu František Ferdinand d`Este jeho dílo zatratil coby „mišmaš ruské lázně, koňské stáje a Venušina templu“. Arcivévodovy intriky pak zhatily Plečnikovy šance na profesuru na Akademii. Rys tragiky nese v sobě i jeho hluboká…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
