Když v sedmdesátých letech zakoupila japonská firma Matsushita americkou společnost Motorola, během pěti let nastal malý zázrak: hrstka japonských manažerů dokázala - a to bez jakéhokoli nahrazování pracovní síly na středozápadě Spojených států - snížit výdaje na záruční opravy televizorů z 22 na 3,5 milionu dolarů, počet vad na 100 přijímačů poklesl ze 140 na 6 a množství stížností za prvních 90 dnů po prodeji se scvrklo ze 70 na 7 %. Podobný úspěch zaznamenal prezident firmy Sony: v pobočkách San Diego a Dothan se od doby, co zde Akio Morita převzal žezlo, produktivita zvýšila téměř na úroveň jeho závodů v Japonsku. Co mají obě události společné?
Nadšeni výrobou
O hospodářském rozmachu země vycházejícího slunce a postupném zaostávání amerického průmyslu se hovoří už drahnou dobu. Pozorovatelé vyslovují názor, že tajemství úspěchu japonské ekonomiky spočívá ve zvláštnostech tamějšího kulturního prostředí. „Japonci mají pracovní sílu, která je zapálená do práce, je dychtivá a výrobou přímo nadšená,“ konstatoval profesor William Abernathy v únoru 1981 pro americký časopis Forbes. "My máme odlišné postavení, pokud jde o produktivitu, a je to způsobeno spoustou maličkostí. Nejde o věci, které by šlo napravit investiční politikou."Faktem je, že mezi evropskými či americkými a na druhé straně japonskými firmami existuje řada rozdílů. Především: u západních společností se vlastnictví a řízení podniku přísně odděluje. Akcionáři se jednou za rok sejdou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
