Dosud jsme si říkali s Oněginem: „Učili jsme se všemu trošku, tu a tam podle možností… A tak nám to stačí.“ Jenomže to dlouho stačit nebude. Zažité návyky může změnit snad jenom nějaké nové národní obrození. Poslední doba temna nebyla sice staletá, ale tma už byla slušná.Zhruba tak bych charakterizoval své zkušenosti z tříletého působení na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde jsem v letech 1992–95 vedl projekt na podporu výuky němčiny (financovaný stuttgartskou nadací Roberta Bosche). Pro všechny západočeské němčináře jsme pořádali přednášky, semináře, workshopy a studijní pobyty v Německu, publikovali skripta, zařídili studijní místnost s knihovnou. Jednoho jsme ale nedosáhli: za celou dobu jsme neprobudili jedinou skutečně otevřenou diskusi o tom, co znamená učit jazyku. Přitom neexistuje jiný prostředek, jak se zbavit nesmyslných socialistických způsobů, na které jsme si při učení zvykli.
Čtyři z tisíceJaký je současný stav?
Většina učitelů cizích jazyků pracuje s vědeckými publikacemi starými dvacet let. Desítky kantorů v regionu nemají pro jazykovou výuku ani formální vzdělání, ani postačující znalosti. Jinými slovy: vedle dobrých kantorů je tu i spousta němčinářů, kteří německy v podstatě neumí. Nejsou schopni přečíst středně těžký text ani dát dohromady gramaticky správnou větu. Stydí se mluvit a neustále utíkají do češtiny. Mají obavy z chyb, což je důsledkem silně formální výuky předválečného stylu, okořeněného…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
