Přinejmenším od počátku loňského roku byla politická situace ve Španělsku velmi přehledná a žádné překvapivé vyhlídky nenabízela: dvanáctiletá (dnes již třináctiletá) socialistická vláda premiéra Felipa Gonzáleze se přežila a ztratila většinovou parlamentní podporu. Bylo jasné, že se nedožije řádných parlamentních voleb v roce 1997 a že předčasné volby vyhraje pravicová Lidová strana (PP) poněkud suchopárného třiačtyřicetiletého lídra José Maríi Aznara.
Vítěz zůstal v ringu
Termín předčasných voleb byl zkomplikován faktem, že ve druhé polovině roku 1995 Španělsko předsedalo Evropské unii. To vskutku nebyla vhodná situace pro start domácího politického zemětřesení. Navíc Gonzálezova Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) tajně doufala v nemožné: Co kdyby jí evropské předsednictví pomohlo posílit otřesenou pozici, a předčasné volby by tak nebyly nutné? Ale bylo to opravdu jen zbožné přání, neboť žádná překvapivá změna na politické scéně a v náladách španělských voličů neproběhla. Vůdce socialistů byl tedy nucen vyhlásit na 3. březen volby, které měl podle všech prognóz prohrát, což se také stalo.Všechny výzkumné agentury počítaly s výrazným náskokem Aznarových lidovců. Španělský tisk se dnes těmto prognózám jen ironicky posmívá. Lidová strana sice vskutku vyhrála, ale jen o necelého půldruhého procenta - a to je opravdu velké, do jisté míry možná i nebezpečné překvapení! Teď, tedy bezprostředně po volbách, se totiž zdá, že ve Španělsku se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
