Smrt na požádání

Nikdo nechce umírat. A přece jsou v životě situace, kdy se smrt může stát milosrdným vysvobozením z nadlidského utrpení a bolesti: euthanasie. Doposud jediným státem, který se „smrt na požádání“ osmělil zákonně zformulovat, je Holandsko. V ostatních zemích se slovo euthanasie vyslovuje potichu, ve Vatikánu se zdviženým prstem. Znepokojovat se vypuknutím skutečné Sodomy a Gomory je však zcela předčasné. Ani holandský zákon o euthanasii není ve své dnešní podobě jednoznačný.Stejně jako řada jiných zákonů, i zákon o euthanasii utrpěl politickými eskapádami vládních a opozičních stran zásadní logické trhliny. Euthanasie, tedy pomoc při (sebe)usmrcení, je v současné liteře holandského zákona stále trestným činem. Avšak splní-li lékař podmínky zákona, není za svůj čin trestán. A právě tady je zakopaný pes: zákon stanovuje jistá medicínsko-etická pravidla, která se v praxi ukazují jako naprosto nedostatečná. Letošní případy dvou lékařů a jedné ošetřovatelky jsou dostatečně ilustrativní.

Případ Chabot: psychické útrapy

Případ doktora Chabota, rodinného lékaře, rozvířil ustálené legislativní vody jako první. Chabotova pacientka trpěla po postupné ztrátě manžela a dvou synů téměř deset let hlubokými depresemi. Pravidelně hovořila o svém přání ukončit život. Chabot znal dobře podmínky připouštějící euthanasii: dlouhodobé utrpení a bolest, minimální vyhlídky na zlepšení stavu a pacientovo výslovné a opakované přání zemřít. Protože pacientka trpěla dlouhodobě…