Tvrdím, že filozofické problémy existují

Ve dvaceti letech jsem šel do učení ke stařičkému mistru uměleckého truhlářství, který se jmenoval Adalbert Pösch, a pracoval jsem u něho v letech 1922 - 1924, nedlouho po první světové válce. Vypadal přesně jako Georges Clemenceau, ale byl to velice příjemný a laskavý pán. Když jsem získal jeho důvěru, dával často k dobru (obvykle když jsme v jeho dílně osaměli) něco ze své nevyčerpatelné zásoby vědomostí. Jednou mi řekl, že se dlouhá léta pokoušel sestrojit perpetuum mobile, a zamyšleně dodal: „Říkají, že se to nedá udělat, ale až to jednou někdo udělá, budou mluvit jinak!“ Velmi rád mi vždy položil nějakou otázku z historie a sám si pak na ni odpověděl, když vyšlo najevo, že neznám odpověď (přestože jsem já - jeho učedník - studoval na univerzitě, a to byla skutečnost, na niž byl velice hrdý). „A jestlipak víš,“ zeptal se jednou, „kdo vynalezl vysoké jezdecké boty? Nevíš? Byl to Valdštejn, vévoda frýdlantský, během třicetileté války.“ Po jedné nebo dvou dalších, ještě těžších otázkách, které sám položil a které sám triumfálně zodpověděl, prohlásil můj mistr se skromnou pýchou: „Tak, můžete se mne zeptat, na co chcete: Vím vše.“

Práce na psacím stole

Domnívám se, že jsem se o teorii poznání dozvěděl víc od svého drahého vševědoucího mistra Adalberta Pösche než od kteréhokoli jiného svého učitele. Nikdo jiný neměl tolik zásluh na tom, že se ze mne stal stoupenec Sokratův. Právě můj mistr mne naučil, jak málo toho vím, a navíc také to, že…