Perpetuum debile trvá dál
Proč se vysoké školy brání změnám?
Uniformita jednotlivých škol, fakult i kateder způsobila, že odcházejí vynikající jedinci. Zanikají pracoviště, jejichž práce má světový ohlas. Devastovaná studijní morálka nezná pojem sebezapření a oběti. Devastovaná je také morálka učitelů, protože nedošlo k radikální výměně učitelského sboru po pádu režimu. Tyto stížnosti napsal pražský profesor Jaroslav Mihule v roce 1991 do knihy K vývojovým tendencím Univerzity Karlovy.Od té doby se na vysokých školách nic nezměnilo. Stále přednášejí učitelé, kteří veřejně kritizovali studenty za „neposlušnost“ v listopadu 1989, z kádrováků se stali šéfové osobních oddělení.Konzervaci starého pořádku způsobila paradoxně autonomie škol, obnovená po čtyřiceti letech vysokoškolským zákonem z roku 1990. Tato právní norma totiž odsoudila každou reformní snahu zvenku k neúspěchu, uvnitř přitom zájem o změny nebyl. Nový systém přijímání učitelů pomocí konkursu se ukázal jako neproduktivní: vládnoucí kasty na většině fakult si dokázaly ohlídat, aby neprošel ten, kdo by snad mohl dělat potíže. Malé procento nově příchozích učitelů se proto rychle přizpůsobilo zkušené většině. Nováčci měli koneckonců termínované smlouvy a starý kádr, zajištěný smlouvami na dobu neurčitou, s nimi mohl při příštím konkursu zatočit. Takovou praxi našeho vysokého školství nazval loni v prosinci ministr Petr Piťha „perpetuum debile“.Donutit „předlistopadové“ učitele ke konkursům se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
